Broumovsko je klenot, kde jsou věci správně

Michaela Mašková, foto archiv J. Šefce

Středa, 4. září 2024

Sdílet na:

Od dětství si přál především cestovat, a to se mu splnilo – skoro dvacet let prožil v zemích celého světa, aby se ve čtyřiceti letech vrátil na Broumovsko s velkou životní zkušeností a nadhledem. „To, že chci žít a zemřít na Broumovsku, cítím z celé své duše,“ říká podnikatel a letec Jaroslav Šefc (53) z Martínkovic.

Jaký je váš příběh?

Narodil jsem se v Martínkovicích a až do patnácti jsem tam bydlel. Poté jsem odešel na internát a dále na Vysoké učení technické v Brně. Hned po studiích jsem vyrazil do světa, ale vždycky jsem všude s hrdostí říkal, že jsem z Martínkovic. Považuji se za patriota – všichni moji kamarádi vždycky věděli, kde jsou Martínkovice. Později jsem to rozšířil na celý Broumovský výběžek – vždycky jsem sem jezdil a tahal lidi ze světa.

Kolik let jste žil mimo Broumovsko?

Jsem z generace, která ve chvíli, kdy se v roce 1989 otevřely hranice, okamžitě vyjela do světa. Mým jediným snem bylo už od dětství cestovat. To bylo pro mě vším! Jakmile tedy byly možnosti, odjel jsem pracovat do Ameriky – dělal jsem v kempech, umýval jsem nádobí, záchody, sekal jsem trávu… Pak jsem odjel do Izraele, kde jsem pracoval na poušti, trhal jsem papriky, melouny, cibuli… Poté jsem procestoval půlku Egypta. Zkrátka mě to vždycky táhlo jen k cestování! Nakonec jsem dostal práci v telekomunikacích – živil jsem se výstavbou mobilních sítí. Vždycky jsme přijeli do nějaké země, postavili tam tým místních lidí, nastavili procesy, a když byla síť vybudovaná, jeli jsme do jiného státu. Takhle jsem pracoval v Bangladéši, Makedonii, po válce v Kosovu, v africkém Gabonu… Tohle přesně mě nabíjelo a motivovalo: různé kultury a různé země. Byla to nádherná jízda! Ve čtyřiceti jsem se vrátil do Broumova a jsem šťastný, že tady jsem. Broumov byla vždycky kotva, kam jsem se rád vracel.

Jaké to bylo přijet z velkého světa zpět do malého regionu?

Za prvé byl návrat iniciovaný tím, že se nám narodila dcera. Když jsem se vrátil do Broumova, byly jí tři roky. Díky ní jsem si uvědomil, že chci být se svými dětmi a už nechci žít ve světě. Jednoznačně jsem se tedy vrátil kvůli rodině. Nevnímal jsem, že by to bylo nějak složité. Prostě jsme se tady usadili, postavili dům a žili spokojeně v místní komunitě.

Možná bylo těžké to, že jsem byl ze světa zvyklý vidět svět víc z globálu – takový ten „helicopter view“, – a bavit se o větších věcech. Tady to je víc lokální, v tom jsem se musel trochu přizpůsobit.

Musel jste tu hledat zaměstnání?

Práce si mě v životě vždycky nějak našla. Nestalo se mi, že bych v Broumově měl problém. Když jsem se vracel ze světa, postavili jsme dole v Broumově solární elektrárnu. Ta se mimochodem jmenuje B2B – Back to Broumov, což znamená „zpátky do Broumova“. Tím jsem si připravil půdu na návrat, abych se uživil.

Važme si toho, co máme

Vrátil jste se ze světa s určitou zkušeností. Máte chuť zapojit se do rozvoje regionu?

Myslím, že už se to určitým způsobem stalo. Kdekoli je možnost, snažím se pomáhat. Nejvíce ze všeho se však věnuji rozvoji letiště v Martínkovicích. K Aeroklubu Broumov mám vztah od dětství, byl bych rád, kdyby se ho podařilo nejen zachovat, ale také aby se k nám přidávali noví piloti. Své aktivity tedy směřuji především k tomu. Obecně jsem se však vždycky snažil pomáhat místní komunitě všude, kde jsem žil.

Cítíte se součástí zdejší komunity?

Určitě. Ale myslím, že žiji v uzavřené bublině. Podívám-li se na to, kam během týdne chodím, tak mám okolo sebe dvacet, třicet, čtyřicet lidí – rodina, kamarádi, letiště. Jen málokdy vybočím do širšího okruhu.

Je tu podle Vás dostatečně pokrytá zdravotní péče?

Vzhledem k tomu, že jsem žil hodně ve světě – v Kosovu po válce, v Bangladéši a jinde – tak jsem prošel zdravotní péčí, která má úplně jiné standardy než ta česká. Vždycky mě tedy fascinuje, že když v Česku poslední bezdomovec padne, tak pro něj přiletí vrtulník… V zemích, kde jsem pracoval, se to nemusí stát ani vrcholným politikům. Myslím si tedy, že zdravotnictví u nás je na úžasné úrovni a hodně si toho vážím.

Dokážu samozřejmě pochopit, že lidé, kteří žijí v Broumově, mohou negativně vnímat dojíždění za lékaři. Chápu, že jim to vadí. Ale takový je trend. Mě osobně to nezatěžuje.

Je tu nějaký problém, který vnímáte jako palčivý?

Obávám se, že nikdo nedá dohromady soužití majority s romskou komunitou. Já osobně s tím problém nemám, ale vnímám, že pro mnoho místních je to velký problém. V posledních letech se bohužel ukazuje, že „chuť pomáhat“ má své hranice. Problémy v Anglii, Švédsku či Německu jasně ukazují, že nejsme připraveni na multikulturní společnost. Každý národ má své hodnoty a cítí se v diskomfortu, pokud „příchozí“ nerespektují tradice, hodnoty a nepsané zvyky. Prostě nejsme všichni dostatečně lidsky vyzrálí, abychom uměli žít ve veselosti, klidu a vzájemném respektu.

Jinak mám asi to štěstí, že jsem pozitivní, nebo ty problémy nevidím, takže podle mě máme na Broumovsku všechno, co potřebujeme pro žití. Třeba jen taková jednoduchá věc – splachujeme tu kojeneckou vodou. Ve světě je běžné, že lidi vodu nemají. Neuvědomujeme si, že to, že nám teče pitná voda z kohoutku, není vždycky standard. Někteří lidé mohou říkat, že to tu nefunguje, ale podle mě bychom si měli více vážit toho, co tu máme.

Zní to, jako že vaše životní zkušenost Vám dala nadhled, který říká, že některé věci vypadají jako problém pouze z perspektivy malého místa. Je dobré mít zkušenost ze světa?

Podle mě je to o nás, jak vnímáme svět. Svět je podle mě pořád stejný, jen náš pohled se vyvíjí. Obecně si myslím, že v Evropě jsme rozmazlení, zpanštělí, nevážíme si věcí. Ale dokážu respektovat, když mi někdo řekne, že vidím svět příliš pozitivně, protože jsem měl v životě štěstí. Za sebe však věřím tomu, že když je člověk pozitivní a snaží se vidět věci pozitivně, tak i to pozitivní přijde. Je to zkrátka o té pověstné sklenici vody – je z poloviny prázdná, nebo z poloviny plná? Je to tedy o nás, jak vnímáme svět, a jestli si projdeme vnitřní změnou, kdy na jakoukoli situaci můžeme zareagovat hněvem, nebo láskou. Já bytostně věřím tomu, že když to projdeme s láskou – a tady bych rád řekl, že se mi to vždycky taky nedaří – tak děláme svět sobě i jiným hezčí.

Dokázal byste pojmenovat nějakou hodnotu, která je pro Váš život důležitá a kterou Broumovsko splňuje?

Cítím, že na Broumovsku je správná energie, která si mě přitahuje. Když se sám sebe ptám, proč mě to tu baví, tak je to určitě rodina, nádherná příroda, věci tady fungují, je tu pozitivní energie. Broumovsko vidím jako takový klenot, kde jsou věci správně.

To je zajímavé a stalo se mi to až po padesátce – vždycky jsem rád vyjížděl z Broumova do světa pryč. Teď se mi to přesně otočilo – jakmile se odněkud vracím a podívám se na Broumovské stěny, jsem dojatý. Říkám si, tady je to super, tady chci žít, tady jsem já. Úplně vnitřně cítím, jak patřím do Broumova. Je mi tady dobře.

Tou hodnotou je tedy pocit vnitřní spokojenosti?

Bože! Celý život hledám vnitřní klid a tady ho dostávám. Ještě jedna věc – po dlouhém pobytu v zahraničí jsem si uvědomil, že tam člověk některé věci nemůže dostat. Myslím tím především české vtipy, kamarádství, kulturu. Když ve světě řekneš nějaký vtip, tak ho nepochopí, protože není součástí jejich kultury.

Zajímalo by mě, jestli jste si prošel nějakým vývojem vztahu k Broumovsku – ve dvaceti člověk vnímá věci jinak než ve čtyřiceti. Chtěl jste někdy někde zůstat?

S mojí partnerkou jsme seriózně uvažovali o tom, že zůstaneme na Novém Zélandu. Nakonec jsme tam nezůstali a jsem za to rád. Jinak – ať už jsem byl kdekoli – vždycky jsem věděl, že se vrátím na Broumovsko. Mohl jsem zůstat ve světě a vydělávat mnohem víc, ale peníze pro mě přestaly být motivací. Myslím, že se během života měníme, měníme priority a zacílení, neboť všichni zrajeme. Mým cílem je dneska ztratit strachy a najít svůj vnitřní klid. Zatím tam nejsem, ale věřím, že to je důvod, proč jsme tady a kam bychom měli směřovat. Nedokážu si představit, že bych bydlel v Praze – i když bych mohl – a prodíral se mezi turisty a na Jižní spojce, čekal denně hodinu v koloně. Já prostě miluju takovou věc, že někdy jedu autem a u Hotelu Veba je fakt zácpa, protože jsou přede mnou čtyři auta. Z toho se raduju! To jsou pro mě hodnoty, které mě v dobrém rozrušují a říkají: „Jó, Jarune, tady žij, tady je to dobrý!“

Měl jsem v životě štěstí – projel jsem celý svět, ale nikdy jsem na vteřinu nezapochyboval, že bych se nevrátil zpátky na Broumovsko. Nemám všechno v hlavě srovnané, ale to, že jsem z Broumovska, chci tady žít a zemřít, to je na sto procent, cítím to ze své duše.

Co byste přál Broumovsku?

Přál bych všem lidem, aby našli svůj vnitřní klid a dokázali žít spokojeně s tím, co mají, a ne s tím, co by chtěli. Když bude komunita spokojená, bude spokojený celek a celé to tu bude ještě voňavější. Každý ale hledáme… Každopádně bych si přál, aby většina lidí viděla zdejší krásu.

Rozhovor vychází jako součást tematického projektu „Adresa: Periferie. Jak ovlivňuje kvalita života na Broumovsku pohyb lidí“, který podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

Editorka: Hana Valentová