Broumovsku bych přál rovnováhu

Petra Kultová, foto archiv T. Mrštiny

Středa, 25. září 2024

Sdílet na:

Od patnácti let pracuje v broumovském klášteře. Vystřídal pozice průvodce, údržbáře, produkčního a od loňského roku působí jako výkonný manažer festivalu Za poklady Broumovska. Z regionu odešel jen na nejnutnější dobu vysokoškolských studií a po úspěšném absolvování školy se vrátil zpět. „Samozřejmě nevím, co bude za rok či deset let. Pokud budu optimistický, dokážu si představit, že jsem se tu narodil a také tu zemřu,“ říká Tomáš Mrština (27 let).

Jaký je Tvůj příběh?

Já jsem broumovský rodák. Na tento kraj máme vazby sahající minimálně k mojí prababičce, sudetské Němce. Polovina naší rodiny má tedy sudetské kořeny, část pochází ze Slovenska. V Broumově jsem chodil na základku i na gymnázium. V té době jsem ale měl toulavé nohy a chtěl jsem z Broumova pryč. Důvody byly jasné. Z pohledu šestnáctiletého kluka tady nebylo co dělat a nic tu člověka nečekalo. Dostal jsem se do Prahy na Vysokou školu ekonomickou na obor arts management. Ale nadšení z metropole mě po roce dvou zase přešlo. Každý volný víkend, když jsem jezdil domů za našimi, jsem se vracel i do kláštera, kde od patnácti let pracuji jako průvodce, i když dnes už jen brigádně. Po šesti letech a dosažení inženýrského titulu jsem se přestěhoval zpátky do Broumova a zařekl se, že se do Prahy už nevrátím. Tady je mi podstatně lépe. Můžu tu volně dýchat, a dokonce si i odpočinout, to jsem v Praze nedokázal – všude mě pronásledoval hluk a množství lidí. Turisté si občas stěžují, že je tu mrtvo. Když jdou po osmé večer přes náměstí, nikoho nepotkají, ale já mám přesně tohle rád.

Když jsem se vrátil z Prahy, mezi průvodci nebylo volné místo, a tak jsem tři měsíce pracoval v klášteře na údržbě. Další zkušenosti jsem nasbíral díky nabídce Žanety Vávrové, abych zajistil produkci operky O ztracené vodě. A pak přišla velká nabídka od ředitelky festivalu Za poklady Broumovska Terezy Kramplové, abych se stal výkonným manažerem festivalu. Bez váhání jsem po tom skočil, ostatně to odpovídalo mému studijnímu zaměření. Festival v té době dosáhl svého osmnáctého ročníku. Občas říkám, že mě dostal jako dárek k plnoletosti.

Získával jsi už v Praze zkušenosti s kulturním provozem?

Pracoval jsem jako technik v různých divadlech. Začínal jsem v Divadle Na Maninách a dlouho jsem pak působil v Divadle Archa. Na to vzpomínám moc rád, byl to pro mě středobod vesmíru s příjemným kolektivem, inspirativními lidmi a nádherným prostorem. Na manuální práci mě bavil ten naplňující pocit, že člověk ráno přišel na scénu, která byla prázdná. A když večer odcházel, všechno už bylo postavené a připravené.

Pokud vím, broumovským klášterem ses zabýval i ve své diplomové práci.

Částečně. Zkoumal jsem současné způsoby obnovy a využití benediktinských klášterů na našem území. Zahrnul jsem tam Břevnov, Rajhrad, Emauzy, Broumov a klášter v Polici nad Metují, přičemž poslední dva, jak známo, nejsou obydleny komunitou a v Emauzích zbývá už jen čtyřčlenná skupina řádových bratří ve velmi vysokém věku. Ve mně zkrátka Broumov velmi rezonuje. Co jsem ale mohl pozorovat a co se podařilo změnit i díky kandidatuře na Evropské hlavní město kultury, je povědomí lidí o našem městě. Na začátku studia jsem musel dlouze a složitě vysvětlovat, kde Broumov vůbec leží a co je to za město. Když jsem ale končil, žádné vysvětlování už potřeba nebylo, Broumov se zkrátka dostal do povědomí.

Dokázal bys pojmenovat hodnoty, které pro Tebe Broumovsko a život tady představují?

Když teď pominu klášter coby historické centrum, celé Broumovsko má pro mě silný genius loci. Toto místo včetně přírodních krás, ale i smírčích křížů nebo božích muk, ke mně promlouvá příběhy, které na mě působí.

Vážím si také toho, že jsem ve svém věku získal práci, kde se mohu realizovat. A myslím si, že právě to by mohlo lákat mladé lidi do malých měst. Pro mě osobně je nepředstavitelné, že bych po škole nastoupil v Praze do korporátu a tam seděl každý den od devíti do pěti. Tady vnímám, že je tu k dispozici prostor a možnost dělat spoustu věcí.

Pro mě osobně je důležitý klášter. V patnácti jsem sem přišel, že chci první brigádu. Pod křídlo si nás vzal Ruda Holý. Tam to všechno začalo a stále trvá. I dnes, když za sebou po náročném dni zamykám, tak mě klika nechce pustit.

Zkusme naopak probrat, co jsou z Tvého pohledu palčivé problémy regionu.

Teď si budu možná trochu protiřečit, ale když se stále opakuje, jak mají mladí odejít studovat a pak se zase vrátit, tak jim tady ve skutečnosti mnoho nenabízíme. Broumov nemá ani vyšší odbornou školu, nedá se tu sehnat praxe při studiu.

Jako druhý problém vnímám, že lidé často tráví produktivní část života právě v místě, kde studovali, kde si třeba našli lásku a na Broumovsko se vrací na stáří.

Kromě omezené nabídky pracovních pozic se často v souvislosti s kvalitou života mluví o špatně dostupné zdravotní péči. Pociťuješ to stejně?

Já si upřímně nemůžu stěžovat. Mám tady zubaře i obvodního doktora. Jsem diabetik, ale proti místní zdravotní péči nemůžu říct půl křivého slova. Snad asi jedině mi tu chybí alergologie. Zkrátka zdravotní péči zde nevnímám jako problém. Ani si nevybavuju, že bych v posledních třech letech někomu musel pomáhat se sháněním doktora.

Jakých komunit se cítíš být součástí? Přinejmenším klášterní a asi i hudební, že?

V hudební komunitě jsem býval, když jsem měl v Praze kapelu. Jezdili jsem po koncertech, vydali jsme album. Teď se tam snažím po malých krůčcích vrátit. S kolegou z kláštera Krzysztofem Karwowskim máme dva projekty, hrajeme indiefolk a irskou hudbu. A když jsme u hudby, nesmím zapomenout zmínit dalšího spoluhráče, Jakuba Šafáře, který je navíc mým přítelem od dětství.

Než jsem odešel do Prahy, míval jsem pocit, že jsem součástí různých komunit: klášterní, průvodcovské, studentské, hudebnické. Ale návrat po šesti letech byl v tomto ohledu složitý. V klášteře jsem se sice pořád cítil jako doma, ale lidé se obměnili. Řekl bych ale, že kolem festivalu pomalu vzniká zajímavá komunita. Jinak se necítím být součástí nějaké širší skupiny.

Díky své práci přijdeš do kontaktu s mnoha zahraničními hosty, ať už turisty, nebo hudebníky. Řekl bys, že se Tvůj náhled na Broumovsku nějak proměňuje pod vlivem téhle zkušenosti?

Před třemi lety jsem sám sobě položil takovou otázku, jaké by to bylo přijít sem hlavní bránou jako úplně neznalý člověk a uvidět to tady naprosto novýma očima, možná střízlivějšíma, realističtějšíma. Za ty roky člověk trochu otupí a možná už tak okolní krásu nevnímá. Když vedu rozhovory s hudebníky, například v rámci hudebních rezidencí Hortus Musicalis, někdy se jich ptám, jestli ten měsíční pobyt nějak proměnil jejich pohled na vlastní tvorbu. Častá odpověď je, že rozhodně ano.

Před jaké výzvy Tě staví Broumovsko coby manažera velkého mezinárodního festivalu? Potýkáš se třeba s nedostatky kapacit ve službách?

Mrzí mě mentalita některých lidí, což se špatně mění. Organizujeme zde festival formátu, jakých moc v téhle republice není. Přivážíme sem vynikající hudební jména a soubory i ze zahraničí, snažíme se přispívat na opravy kostelů. Přesto mám pocit, jako bychom tím některé lidi obtěžovali, když se tu snažíme dělat kulturu – ale těch je skutečně minimum. Jinak musím všem moc poděkovat, ať partnerům, sponzorům nebo obcím, se kterými je výborná komunikace.

Myslíš, že Broumov bude už Tvá cílová stanice?

Byl bych moc rád, aby to tak bylo. Ale abych byl upřímný i sám k sobě, kdyby nepřišla od Terezy Kramplové nabídka stát se manažerem festivalu, tak tu teď spolu možná nesedíme a možná bych pracoval někde jinde. Navíc, pokud všechno vyjde, i moje partnerka by tu ráda zůstala. Proto jsem rád, že mohu pracovat pro festival a rozhodně se mi odtud nechce. Nedokážu si představit, že bych vychovával děti v Praze, ale tady ano. Tady se mohou naučit vztahu k památkám, kterých tu máme enormní množství. Jestli se nepletu, na Broumovsku najdeme 13 národních kulturních památek. Ale mohou si tady vypěstovat i vztah k přírodě nebo cit pro barokní krajinu. Samozřejmě nevím, co bude za rok či deset let. Pokud budu optimistický, dokážu si představit, že jsem se tu narodil a také tu zemřu.

Co bys na závěr popřál Broumovsku, a tím pádem do budoucna i sobě?

Rovnováhu. Abychom po všech zlepšeních, invencích a inovacích nešli z extrému do extrému. Potýkáme se s vylidňováním, ale co kdyby se kostely skutečně jednou dostaly na seznam UNESCO, aby se pak z nás nestal skanzen, kde bude bydlet hrstka starousedlíků a region bude zahlcený stovkami tisíc turistů. Možná to teď trochu přeháním. Zkrátka bych si přál, aby si Broumov našel svoje místo, byl centrem kultury a vzdělávání včetně neformálního. A zároveň aby se region proměňoval a neustrnul.

Bylo by skvělé, kdyby se sem lidé vraceli a s nimi i nově příchozí nacházeli svou vlastní cestu k Broumovsku. A i ti, kteří sem přišli po roce 1945 a nemají tu rodinné kořeny, aby si vzali toto město za své, chtěli ho utvářet, zlepšovat a nestěžovat si pouze u piva, jak je tu mrtvo.

Rozhovor vychází jako součást tematického projektu „Adresa: Periferie. Jak ovlivňuje kvalita života na Broumovsku pohyb lidí“, který podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

Editorka: Hana Valentová