Chybí tady bydlení pro mladé

Michaela Mašková, foto archiv E. Korandové

Středa, 2. října 2024

Sdílet na:

Její rodiče na Broumovsko přišli v devadesátých letech v touze po životě na venkově, ona už se tady narodila. Nikdy nepocítila chuť odsud odejít, naopak cítí silnou potřebu být tady. Za nejpalčivější problém Broumovska považuje nedostupnost bydlení pro mladé lidi. Má svůj silný názor na český vzdělávací systém a také z toho důvodu založila komunitní školu. „Jsem ráda stálá ve věcech, které mi vyhovují, nemám potřebu je měnit. A tady to mám ráda,“ říká Ester Korandová (24) z Meziměstí.

Jaký je tvůj příběh?

Narodila jsem se na samotě na kopci mezi Pěkovem a Lachovem, tři kilometry od každé vesnice. Moji rodiče sem přišli v roce 1997 a Broumovsko nebylo jejich vytouženou destinací. Hledali zkrátka samotu, projeli krajinu od Šumavy po Beskydy, a nakonec našli na Broumovsku ruinu u lesa, kterou vyhodnotili jako tu „správnou“ samotu. Jinak moji rodiče byli echt Pražáci, mamka vyrostla na Vinohradech a táta v Průhonicích. Oba závodně dělali lukostřelbu, žili velkoměstský život a jezdili po Evropě. Pohybovali se ve skupině poměrně movitých lidí a všichni je plácali po ramenou, protože byli mistry republiky a vyhrávali závody i po Evropě. V roce 1996 se sbalili, odjeli na rok do Ameriky a odtud se vrátili přímo na Broumovsko – na samotu bez elektriky a bez vody…

Myslím, že byli součástí silné devadesátkové vlny „útěku z města“, šli za svojí vizí, za romantickou představou venkova. Místní se tomu prý vždycky smáli. Naši vyprávěli, že místní se vždycky vsázeli, jak dlouho „indiáni“ vydrží na kopci. Já už jsem se tu narodila a o předchozím městském životě rodičů vím jenom z vyprávění. Díky prarodičům ale Prahu znám velmi dobře, umím se tam bez problémů pohybovat.

Vyrůstala jsem na samotě mezi loukou a lesem, když jsem si chtěla hrát, šla jsem do lesa. Mamka nás všechny čtyři děti učila celou základní školu doma. Po devíti letech domácího vzdělávání jsem šla na broumovské gymnázium. Pak to bylo zajímavé.

Jak to myslíš?

Celé studium na gymnáziu jsem se profilovala do humanitních oborů a v půlce čtvrťáku jsem se najednou rozhodla, že půjdu na veterinu. Nikdo to nechápal, všichni si klepali na čelo. Podala jsem si jedinou přihlášku, a sice na veterinu do Brna – a také jsem se tam dostala. Měsíc před nástupem do školy jsem se tady zamilovala do mého dnes již manžela a v září odjela do Brna. Byla jsem přesvědčená, že veterinu vystuduju. Po měsíci jsem se vracela na Broumovsko s tím, že ta škola a ani život ve městě není pro mě, i když jsem moc Brno nepoznala, jen koleje a kampus. Byl to úlet.

Vrátila jsem se domů a šla jsem dělat lesního dělníka. Rok jsem pracovala v lese a přemýšlela, co budu dělat. Po roce se naskytla příležitost jít pomáhat do lesní školky v Jetřichově. Do té doby mě vůbec nenapadlo, že bych pracovala s dětmi. Ve chvíli, kdy jsem se tam objevila, mě to však okamžitě vtáhlo a je to to, co chci dál rozvíjet. Před rokem jsem v Jetřichově otevřela komunitní školu.

Ty jsi ale přece vystudovala pedagogickou školu, nebo ne?

Ano, vystudovala jsem vyšší odbornou školu a jsem sociální pedagog. Školu jsem si vybrala čistě podle sylabu, mám totiž negativní vztah ke vzdělávání, tedy k našemu vzdělávacímu systému, protože si myslím, že často nedá člověku to, co chce. Proto jsem neřešila, co ze mě bude, až vystuduju, ale co mi studium může přinést. Až mě to zase chytne, pravděpodobně budu studovat dál.

Tebe to tedy na Broumovsko hodně rychle vrátilo. Jak to mají tvoji sourozenci?

Vyrostli jsme všichni ve stejném prostředí, všichni jsme se učili doma. Já jsem nikdy v sobě neměla chuť odejít někam pryč. I když jsem šla do Brna, věděla jsem, že tam budu jezdit jen ve dny, kdy je škola. Brácha je o dva roky mladší, hned po gymplu šel na vysokou školu do Hradce, kde ještě studuje a sem už se vracet nechce. Spíš půjde ještě dál do Prahy nebo do nějakého evropského města. Ségra je o čtyři roky mladší a teď po ročním studiu v Pardubicích přestoupila na jinou vysokou školu do Brna. Zatím má v plánu vrátit se zpátky. Nejmladší brácha je v druháku na broumovském gymnáziu a s ním se uvidí. Létá závodně po celém světě s paraglidem, teď letí do Brazílie, má spoustu příležitostí objevovat svět. Uvidíme, kam ho to zavane.

Z toho, co říkáš, je cítit, že máš velmi silný vztah k Broumovsku.

Ano a vlastně vůbec nevím, proč je pro mě tak důležité. Za celý můj život mě ani jednou nenapadlo, že bych šla bydlet někam jinam. Velký vliv mají určitě roky na gymnáziu a vztahy, které jsem tu navázala. Dokud jsem se učila doma, žila jsem spíš v rodinném kruhu. Takže ty čtyři roky na gymplu mi daly silný vztah k místu a lidem. Myslím, že to je ale i tím věkem, kdy prostě člověk chce začít být součástí dospělého a sociálního světa. Další zásadní roli hraje moje osobnost. Jsem ráda stálá ve věcech, které mi vyhovují, nemám potřebu je měnit. A tady to mám prostě ráda.

Dokázala bys pojmenovat hodnoty, které pro tebe Broumovsko a život tady představují?

Hodně se držím své intuice a pocitu, že tady mám být. Pokud bych měla pojmenovat konkrétní hodnoty, jsou to určitě lidi. A příroda, která je pro mě velmi důležitá. Mám ráda místa, která znám a můžu pozorovat, jak se mění.

Zmínila jsi, že jsi vyrostla celkem izolovaně. Cítíš se dnes součástí zdejší komunity a zapojuješ se do ní aktivně?

Nevnímám tu nějakou jednu velkou komunitu. Podle mě je tu dost striktně oddělených sociálních bublin, z nichž některé se prolínají více a některé méně. Jsou tu jasné hranice. Já osobně se cítím součástí několika menších komunit a vlastně mi žádná větší komunita nechybí.

V těch svých komunitách jsem docela aktivní. Jde o komunitu okolo alternativního vzdělávání, která je tu docela silná. Je tu velké množství rodin, které vzdělávají děti doma nebo nad vzděláváním přemýšlejí jinak. Pohybuji se také ještě v komunitě spojené s péčí o životní prostředí a lidskoprávní tematikou.

Je na Broumovsku dostatek příležitostí pro mladé lidi? Od nabídky práce přes bydlení po kulturní vyžití?

Chybí tady bydlení, hlavně byty pro mladé. Když je ti dvacet a chceš se odstěhovat od rodičů, protože už nechceš bydlet v dětském pokojíčku a hledáš garsonku za slušný nájem, tak máš smůlu. Vnímám, že lidi kolem mě, co hledají bydlení, nakonec něco najdou, ale všechno je to těžce přes síť známých a skrz šeptandu.

To samé je s domy a pozemky. Je to marné. My jsme hledali bydlení čtyři roky, než jsme našli dům, který jsme koupili. V posledních třech letech bylo na realitkách na Broumovsku v nabídce málo domů, někdy třeba jen okolo dvaceti, a výběr ještě limitovaly naše finanční možnosti.

Chápu tedy, že když se chce někdo odstěhovat od rodičů, jde raději do Hradce, kde najde bydlení rychle. Sice za vyšší nájem, ale zároveň si k tomu najde hned taky práci a může se od rodičů odstěhovat do měsíce.

Může to být podle tebe jedna z příčin, proč odsud mladí lidé odcházejí?

Možná ano. Dalším aspektem jsou pracovní příležitosti. Nemám úplně dobrou představu o pracovních příležitostech, mám jiné nastavení, protože ráda pracuji flexibilně a na sebe a nikdy jsem nebyla zaměstnaná. Ale vím, že to tady není tak, že když si otevřu Jobs.cz, tak tam na mě vyskočí nabídka dvaceti pracovních míst pro absolventy jako třeba v Hradci. Můj brácha si třeba při studiu v Hradci vydělává rozvozem jídla a vydělá si mnohem víc než já na Broumovsku podnikáním, ale já pracuji spíš pro dobrý pocit (smích). Na druhou stranu, když je člověk trochu kreativní, práci najde. Funguje tu dost skvělých neziskových organizací, co se týče sociální sféry, je tu dost dobrých řemeslníků… Myslím, že když nad tím bude člověk přemýšlet, tak si pracovní místo buď najde, nebo vytvoří. Ale je potřeba mít určitou vnitřní sílu do toho jít.  

Jak jsi jako dospívající vnímala dostupnost středních škol?

Od šesté třídy jsem věděla, že chci jít na broumovský gympl, i když jsem pak ještě trochu laborovala s Lesnickou školou v Trutnově. Ale všichni moji tři mladší sourozenci tu nedostatečnou nabídku řešili, protože ani pro jednoho z nich nebyl broumovský gympl jasná volba, raději se už dříve profilovali. Nakonec ho dva vystudovali, a třetí je teď ve druháku. Na gymnázium šli proto, že neměli v dosahu podobně kvalitní alternativu bez nutnosti internátu se zaměřením, jaké by je zajímalo. Moje ségra hodně chtěla na uměleckou školu, ale na polygrafickou do Hronova ji naši nepustili.

Proč?

Tehdy se tam šla podívat a ve čtvrťáku tam zrovna byly tři těhotný holky. To byl pro rodiče vykřičník. Nejde tedy o to, že by tu ty školy nebyly, Hronov i Náchod má vcelku slušnou nabídku středního a učňovského vzdělávání. Spíš jde o to, že na učňáky dneska nechodí lidé, kteří se opravdu chtějí věnovat danému oboru, ale jdou tam ti, kteří se jinam nedostali. Mluvím tedy o tom, jak špatně je v Česku nastavený systém středního vzdělávání.

Ty jsi řekla, že máš negativní vztah ke vzdělávání a zároveň jsi založila komunitní školu. Jak to?

To se nevylučuje! Já mám negativní vztah k systému českého vzdělávání (smích). Vidím jeden hlavní problém ve vzdělávacím systému – když jsem před několika lety maturovala, skoro každý ze spolužáků si kromě své hlavní školy, na kterou se toužil dostat, dal jako druhou školu peďák. To znamená, že pedagogická škola sbírá studenty, kdo se nedostali na svoji vytouženou školu. Dostávají se tam tedy velmi často ti, kteří nemají zájem vzdělávat další generace, ale prostě tam jdou, protože jinde neuspěli. Pak to pro ně není poslání, ale jen práce, a to se podle mě na úrovni českého školství velmi odráží. Nemají v tom srdce a tohle své nastavení předávají dětem. Proto s tím systémem nesouzním. Cestu z toho však nevidím.

Možná tomuto systému mohou ukázat cestu právě alternativní školy, které ve velkém vznikají. Spoustu rodičů si dneska raději zaplatí soukromého učitele či školu, ve velkých městech vznikají soukromé střední školy. Dost lidí je ochotno zaplatit poměrně vysoké školné, aby dětem dali lepší vzdělání. Zjistila jsem také, že se lidi začínají za dobrou školou stěhovat. Například vím o rodině, která se chystá přestěhovat na Broumovsko a jedním z důvodů, proč se sem stěhují, je existence komunitní školy. A znám rodinu, která se odstěhovala z Adršpachu do Vrchlabí kvůli Montessori školce. Školy přitom vnímám jako instituci, kde se buduje silný vztah k místu, kde žijeme. Jsou důležité.

Komunitní školu jsem založila ve chvíli, kdy začali odcházet první předškoláci z lesní školky do základních škol. Nejdříve jsem si říkala, že to bude dobré, že zdejší malotřídky jsou fajn. Jenže pak jsem v průběhu roku děti potkávala na různých akcích a ukázalo se, že jsou často nešťastné nebo je to nebaví. Předtím byly do všechno nadšené, kreativní… Bylo mi to líto. A tak jsem rodičům nabídla, že bych děti učila sama. Dnes mám skupinu jedenácti dětí na domácím vzdělávání, s kterými se společně učíme. Funguje to zkrátka jako škola. Zatím na prvním stupni, ale mám další plány.

Co bys přála Broumovsku?

To je těžká otázka. Asi aby tady více vzkvétala a rostla přirozená lidskost. Myslím tím cit a porozumění k lidem a místu okolo sebe a lepší mezilidské vztahy obecně. Aby se nám tady spolu dobře žilo.

Rozhovor vychází jako součást tematického projektu „Adresa: Periferie. Jak ovlivňuje kvalita života na Broumovsku pohyb lidí“, který podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

Editorka: Hana Valentová