Drží mě tady síť vztahů

Michaela Mašková, foto archiv P. Brandové

Středa, 16. října 2024

Sdílet na:

Na Broumovsko přišla za manželem, který zde získal dobrou pracovní pozici. Začátky nebyly úplně jednoduché, i když život s malými dětmi tu byl podle ní jednodušší než ve velkoměstě. „Ve velkém městě je všechno řízené strukturou. Tady si dokážeme pomoct sami,“ říká fyzioterapeutka Pavla Brandová (39), která žije v Adršpachu.

Jaký je váš příběh? Co vás přivedlo na Broumovsko?

Přivedl mě sem manžel. Jsme spolu dvacet let, už od dob mých studií v Brně, kde jsem strávila osm let. Můj muž pochází z Broumova, i když mezitím žil v Kanadě, kam emigrovala jeho rodina v 80. letech, a v Litomyšli. Vzali jsme se, když jsem byla ve čtvrťáku na fyzioterapii, to už bydlel v Adršpachu. Dostal tam nabídku na manažerskou pozici v Continentalu. Já jsem sem za ním jezdila zamilovaná pět hodin vlakem z Brna, z šíleného tepla do šílené zimy a říkala jsem si: Tak tady, tady já v životě žít nebudu. (smích)

Když jsme se vzali, manžel to tu všechno zabalil a šel za mnou do Brna, než dostuduju páťák. Toho jsem si hodně vážila a možná to bylo i semínko k tomu, že zase jednou půjdu za ním já. Plánovali jsme vrátit se někam k Hradci Králové nebo do Orlických hor, kde jsem vyrostla a mám tam rodinu. Po škole jsem však rychle otěhotněla, brzy po sobě se nám narodily dvě dcery, takže jsme zůstali v Brně. Když byly nejstarší dceři čtyři roky, vrátili jsme se do Adršpachu, neboť muž měl možnost získat zde zase práci.

Takže jste se přizpůsobila manželovi?

Ano. Jeho práce byla jistota a já jsem to v té době neřešila. Chtěla jsem odejít z Brna blíž k mým rodičům do východních Čech. Věděla jsem také, že chceme více dětí. Přišlo mi fajn strávit období mateřské dovolené tady. Zdálo se mi to také jako dobrodružství. Jeho rodiče kroutili hlavou nad tím, že odešel z Toronta do Adršpachu. Mně to bylo ale jedno. Život s malými dětmi byl v Adršpachu moc fajn, školka byla tři minuty pěšky, a to bylo to hlavní, co jsem potřebovala.

Jaký byl přechod z velkoměsta na vesnici?

S malými dětmi mi to tu přišlo mnohem jednodušší než v Brně. Tam člověk pořád někam jezdil, musel vybírat, kterou školku – jestli lesní nebo jinou. V Adršpachu je školka jedna, a navíc vypadá stejně jako lesní školka v Brně, a ještě se za ni nic neplatí. Člověk tady nemusí řešit tolik možností, zkrátka tu má jednu. Z mého brněnského pohledu to byl mnohem jednodušší život.

Změnilo se to nějak od té doby?

Ano, změnilo se to hodně, a teď to dost řešíme. Přemýšlíme, jestli z Adršpachu neodejít do Police nad Metují, Teplic nebo ještě blíže k Broumovu. Hlavním důvodem je dojíždění, Adršpach je všude minimálně třicet minut. Z kraje však odejít nechceme.

Když jste po mateřské začala hledat práci jako fyzioterapeutka, našla jste ji snadno?

Všude to bylo o dojíždění. Měla jsem možnost nastoupit k doktoru Faltovi, ale protože mě lákala neurologická a dětská problematika, rozhodla jsem se pro Janské Lázně. Po dobu posledních pěti let jsem tedy dojížděla téměř každý den tam. Díky tomu jsem byla dost orientovaná na Trutnovsko. Původně jsem si myslela, že tam budu tak rok, a pak třeba přejdu někam do Police, ale nakonec jsem tam zůstala pět let a zaměstnání ještě kombinovala s vlastní soukromou činností.

Po pěti letech už dojíždění bylo moc náročné a motivací pro změnu byla zase rodina. Nejstarší dcera se dostala na víceleté gymnázium do Broumova. Přišlo mi už dost šílené být rozkročena do dvou směrů. S těžkým srdcem, ale i obrovskou úlevou jsem tedy v Jankách skončila a hledala možnosti, jak to bude dál. Do cesty mi přišla nabídka od ředitelky ZŠ Kladské, abych zkusila práci s dětmi v jejich škole. Od loňského listopadu tedy na malý úvazek pracuji tam. 

V čem spočívá práce na Kladské?

Měla jsem touhu zůstat u postižených dětí, neboť je mi to blízké. Věděla jsem, že když člověk pracuje pět let v Jankách, tak se toho hodně naučí a získá opravdu velký přehled o dětské fyzioterapii, kompenzačních pomůckách, logopedii, ergoterapii a tak dále. Na Kladské jsem jako volnočasový pracovník v projektu Podpora škol se sociálně znevýhodněnými žáky. Prakticky to vypadá tak, že si beru děti na individuální práci, kde ve spolupráci s pedagogem rozvíjíme, co je potřeba. Vytvořili jsme speciální relaxační místnost z bývalého skladu sportovních pomůcek, kde s dětmi pracuji. Pomáhám dětem například při problémech s úchopem, s rozvojem hrubé i jemné motoriky apod. Jsou tu děti s Downovým syndromem, děti s poruchou autistického spektra, děti s mentálním postižením…

Děti se navíc na naše setkání hodně těší! Ve spolupráci s hudebníkem Janem Starobou pracujeme i ve skupině, kdy propojujeme pohyb s hudbou. Řekla bych, že to dětem opravdu pomáhá. Mě vyhovuje jejich živost a divokost a to, že člověk nikdy neví, co bude.

To je velká změna! Jak to zvládáte?

Někdy je pro mě těžké, že jsem opustila bezpečné dveře zdravotnictví, kde jsem byla tzv. někdo. Byla jsem vedoucí robotické rehabilitace, měla jsem pozici, přednášela jsem všude možně, ale vlastně už mi to nedělalo radost. Jezdila jsem domů úplně vyčerpaná. Teď místo toho pracuji v nějaké ne zcela uchopené pozici, ale já vím, kdo jsem, a to mi stačí. Je to zajímavé a přináší mi to radost! Nejde ale o práci ukotvenou v nějaké struktuře. A to je věc, která je možná tady na Broumovsku; v Praze by to šlo těžko!

Jak to myslíte?

Ve velkém městě by bylo všechno řízené strukturou. Tady si dokážeme pomoct sami, především ve chvílích, kdy se odhaluje nezajištěnost odborných profesí. Příkladem může být třeba to, že je na celé Broumovsko jeden logoped. To mě vlastně dost překvapilo, kolik odborníků tady chybí… Je to tu trochu punk, nezbývá ti nic jiného než dělat svoji práci a poradit si.

Je nedostatek odborníků na Broumovsku palčivým problémem?

Vlastně ano. Mám srovnání s Trutnovem, který od Broumova není zase tak daleko, ale já vnímám veliký rozdíl. Je tu obrovský nedostatek odborné péče. Myslím tím konkrétně v oblasti péče pro postižené děti – fyzioterapeuty, logopedy, ergoterapeuty, dětské psychology… Tady se samozřejmě setkáváme s obecným problémem, který tu však ještě více vyvěrá. Je otázka, zda by místní o to měli zájem – kdyby tu najednou vzniklo dětské rehabilitační centrum, zda by ho lidé vůbec ocenili? Já myslím, že ano! Ve větších městech jsou tyto služby normou a je to základ, aby se děti dobře rozvíjely.

Jak vnímáte příležitosti ke vzdělávání na Broumovsku? Jsou dostatečné?

Výběr je určitě zúžený, ale když člověk hledá, tak najde. I když je méně možností. Ale zase se každý může zapojit a třeba i něco změnit, to opět ve velkých městech nebývá možné. Tady může být rodič aktivní součástí života školy, pokud chce – a pokud chce i ta škola. 

Myslím, že tady víc dětí má možnost získat vzdělání na gymnáziu. Dcera dojíždí z Adršpachu na gymnázium do Broumova. Je to sice celkem daleko, ale je však možné, že v Brně by se na gymnázium vůbec nedostala. Na druhou stranu, pokud by v Adršpachu byla základka s druhým stupněm, tak bych ji třeba nechala až do deváté třídy na ní.

S tím souvisí doprava: pokud bych dceru nevozila, musela by na autobus v 6:15 a jet hodinu dvacet přes všechny zastávky až do Broumova. Doprava je tedy špatná a vyvíjí na mě tlak, abych ji vozila. Také díky tomu jsem si našla práci v Broumově. Snažím se být pozitivní, ale když je zima, tak mě to ježdění taky štve. Na druhou stranu bych mohla být uvízlá v Brně v šalině… Takže si raději užívám poetickou cestu do Broumova.

Stejně ale nyní doma řešíme, zda se nepřesunout blíže k městu. Druhá dcera je také v páté třídě a kdyby šla na gymnázium, už by byly na dojíždění dvě. Třetí dcera je ve druhé třídě v malotřídce v Adršpachu. Vlastně mi z toho ideálně vychází Police, kde už je spojení s Broumovem snadné a také je v ní skvělá ZUŠka, kterou moje dcery navštěvují.

Přišla jste sem odjinud za manželem. Bylo pro vás těžké stát se součástí zdejší komunity? Cítíte se vlastně součástí komunity?

Začátky nebyly úplně lehké, prostředí nebylo příliš přátelské… Přišlo mi, že v Adršpachu nikdo moc nechce, aby tam žila nějaká mladá rodina z Brna… Nakonec mě zachránili naši sousedi Blažkovi, kteří mi opravdu pomohli těmi začátky projít. Velmi mi také pomohlo, že jsem kvůli práci v Janských Lázních musela začít řídit auto, jinak bych tu asi dodnes jezdila vlakem, což moc nejde. Bez auta je to tu naprosto nemožné. Pravda ale je, že si někdy říkám, že když jsem to tu všechno přežila, nemůžu odsud nyní odejít. (smích)

Vztahy s místními se tvořily postupně přes komunitu rodičů ze školky. Baví mě vztahy navazovat, na rozdíl od mého manžela, který je introvert a vztahy vyhledává méně.

Jsme tady devátý rok. Zapojila jsem se trochu do aktivit v obci, jsem součástí kulturní komise. Není to kdovíjak silné, ale cokoli může člověk udělat, stojí za to. I kdyby na koncert do kostela přišel jeden člověk, tak jsme udělali radost jednomu člověku. Nečekám velké věci. Musím říct, že to v Adršpachu není jednoduché. Nevím, zda je to jinde jiné, ale čekala bych, že když žiju na vesnici, budu žít takový ten vesnický komunitní život. Lidi v Horním Adršpachu si ale žijí hodně pro sebe, moc mladých rodin tam není. Vlastně i já se díky práci a kroužkům jezdím teď do Adršpachu hlavně vyspat. Je to tedy spíše o propojení s několika rodinami, s nimiž se vídáme.

My na víkendy jezdíme do Orlických hor k mým rodičům, jsme součástí Církve bratrské v Bystrém, kde je také sbor. Mám tam rodinu a další přátele, jsem trochu rozpolcená. Tady žádné společenství Církve bratrské není, nejbližší je v Náchodě.

Proměnila se za dobu vašeho života v Adršpachu nějak místní komunita?

Můžu říct, že s příchodem nového zastupitelstva se některé věci zlepšily – obnovilo se stavění májky, masopusty… Místostarosta Tomáš Dimter má tyto věci v rámci tvoření komunity v obci na srdci. To, že už tam ne všichni přijdou, tak holt je. Buď nás to semele, nebo to budeme dělat dál a příští rok třeba přijde víc lidí.

Velmi aktivní jsou také hasiči, ve vsi jsou dva hasičské spolky. Ti toho také hodně dělají – plesy, dny dětí… V hasičárně se scházejí důchodkyně, ale zase jsou to dvě party … Tak nevím, jestli je to tak i v jiných obcích nebo jestli je Adršpach nějak specifický nebo je to tou dlouhou vesnicí nebo se lidé naschvál pořád dělí na horní a dolní. Teď se dodělá chodník, tak třeba se to symbolicky propojí… Je tu velký potenciál dělat velké věci!

Máte v sobě nějakou hodnotu, která je pro vás důležitá a kterou tady nacházíte?

Ticho. A vztahy. Ráda jezdím na Moravu, je to tam se vztahy jednodušší, jde to samo od sebe. Tam máš vztah hned. O zdejším kraji se říká, že lidé nejsou tak přístupní, stejně jako v Krkonoších. Tady to zkrátka nejde tak samo sebou, ale když se do toho člověk pustí, tak vztahy naváže. Není jednoduché je vykřesat, ale když se to podaří, zjistíte, že každý člověk má touhu mít někoho blízko kolem sebe a s někým si povídat. Ale tady do toho musíte dát tu energii! Je to přirozená lidská touha po blízkosti, a je tady velký potenciál to z lidí křesat. Pro mě je přirozené, že si v rámci své práce s lidmi hodně povídám a díky tomu jich také hodně znám. Je tu spoustu zajímavých lidí, jen se nesmíme bát do toho jít… Právě síť vztahů je tím, co mě tu drží.

Co byste přála Broumovsku?

Aby se tu zachoval klid, pokoj. A to je ta rozporuplnost – na jednu stranu by si člověk přál, aby se to tu rozvíjelo, byli tu ti odborníci, ale na druhou stranu nechceme z Broumova udělat Trutnov… Takže asi zachovat zdejšího ducha s přirozeným rozvojem.

Rozhovor vychází jako součást tematického projektu „Adresa: Periferie. Jak ovlivňuje kvalita života na Broumovsku pohyb lidí“, který podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

Editorka: Hana Valentová