Marže z rohlíků nás neuživí. S čím se potýkají majitelé malých obchodů v regionech
Nerovné podmínky, vysoké náklady, úbytek zákazníků. Přežijí v regionech malí obchodníci? Mají města nějaké strategie, jak živnostníky podpořit? Obchody na vesnicích a malých městech přitom nejsou jen o prodeji zboží, ale jsou i místem, kde se místní lidé běžně setkávají.
.jpg)
Marže na potravinách je pořád stejná, ale náklady vzrostly. Obchod U Kubečků.
Obchod, kterému v Teplicích nad Metují neřekne nikdo jinak než U Kubečků, je v přízemí bytového domu naproti bývalé zámecké zahradě celých 35 let. Už v roce 1990 tu Jarmila Kubečková s manželem Josefem otevřela prodejnu se sklem a porcelánem. „Manžel začal podnikat hned, jak to bylo možné, vlastně ještě krátce před revolucí začal navrhovat interiéry restaurací a hotelů. Já jsem předtím pracovala na statku v kanceláři, ale hned po revoluci jsem se k němu přidala a otevřeli jsme společně obchod. Měla jsem velkou chuť podnikat a nepřipouštěla jsem si žádné obavy,“ vzpomíná Jarmila Kubečková na rok, kdy se razantně proměnila doba a velká část lidí – tehdejších zaměstnanců – střední generace se vrhla na podnikání.
Jarmila Kubečková si v obchodě nejprve zřídila obchod se sklem a porcelánem, navíc také sháněla pro lidi, co kdo potřeboval – koberce, obkladačky, zkrátka vše, co tehdy běžně nebylo na trhu. A dařilo se jí dobře. „Po revoluci sem jezdilo spoustu turistů a hlavně Němců, dárky pro obchodní partnery si u nás vybíraly téměř všechny velké podniky z okresu Náchod. Díky tomu jsem poznala všechny sklárny, které v republice byly. Bavilo mě to a fungovalo to bezvadně, trh byl nenasycený,“ vzpomíná na roky po sametové revoluci. V polovině devadesátých let provozovala najednou čtyři obchody, včetně čistírny, potravin v obci Zdoňov a cukrárny s večerkou.
Po celých patnáct let dokázala provozovat obchod ve městě s průměrným počtem 1700 obyvatel, s konkurencí a zaměstnávat prodavačky na 2,5 úvazku.
Když se trh skleněným zbožím nasytil, nebavilo ji dle jejích slov čekat na zákazníky a obchod proměnila na prodejnu potravin a přibrala k nim také domácí potřeby. Po celých patnáct let dokázala provozovat obchod ve městě s průměrným počtem 1700 obyvatel, s konkurencí a zaměstnávat prodavačky na 2,5 úvazku. Když se před deseti lety rozhodla odejít do důchodu, předala obchod dceři. Ani dnes však podnikavá žena nezahálí, stále se stará o dům, v němž kromě krátkodobých pronájmů pro turisty pronajímá také byt dlouhodobým nájemníkům.
Byla to zkouška
„Převzít obchod pro mě bylo obrovské rozhodnutí a velká zkouška,“ říká upřímně Petra Koderičová, dcera paní Kubečkové. Dlouho předtím žila v Praze, kde vedla německou centrálu cestovního ruchu v Čechách, spolupracovala s Febiofestem režiséra Fera Feniče na pořadu Cestománie a v podstatě dělala pravý opak – dostala přidělený rozpočet a z toho měla vytvořit program. „Teď to mám přesně naopak – musím z rohlíků a marže uživit sebe a další lidi,“ vysvětluje s tím, že nejdříve nastoupila k mamce jako prodavačka. Lehké to pro ni však nebylo. „Říkala jsem si, že půjdu radši do lesa sázet stromy. Nakonec si to ale sedlo a viděla jsem rodinnou tradici toho obchodu, že to nějakým způsobem funguje a že se to naučím. Takže jsem tam zůstala, celý obchod zrekonstruovala, zavedla jsem jiný systém a v obchodě jsem dodnes. Už ale dva tři roky přemýšlím, že to pustím,“ říká nad hrnkem kávy a je vidět, že to pro ni není vůbec lehké.
Podmínky pro malé obchodníky v obcích a menších městech se stále zhoršují, na tom se shodnou všichni. Odráží to také počet obchodů a provozoven, které už neexistují. „Vnímám v posledních dvaceti letech postupný úpadek obchodů a služeb. Například jen v Teplicích byla pekárna, mlékárna, vyhledávaná masna, kam se chodilo na svačiny z celého okolí. Byla tu také obuv, galanterie a látky, drogerie, cukrárna, dokonce tu byla i prádelna a čistírna, zelenina a ovoce, kadeřnictví… Fungovalo tu také spoustu restaurací – Sokol, Koruna, Rybárna, Astra, Střelnice…,“ vyjmenovává zaniklé obchody Jarmila Kubečková.
Dnes v Teplicích zůstávají dva obchody s potravinami a jedna vietnamská večerka, malá vinotéka, tabák, sportovní potřeby, papírnictví, květinářství spojené se zeleninou a ovocem, které je však součástí sítě tří obchodů, prodejna Diakonie Broumov, jedno bistro/kavárna a dvě restaurace, z nichž jedna je zaměřena především na turisty.
Začalo to covidem
Faktorů, které za tím stojí, je více, významným předělem je však covidová pandemie. „Období covidu vnímám jako velký předěl pro podnikání. Obchody šly v té době vlastně docela dobře. Jenže pak jsme všichni v obchodě onemocněli, museli jsme být v karanténě a než jsme se z toho dostali, uběhl měsíc. Bohužel jsem nespadala do žádného podpůrného programu pro podnikatele a fixní náklady jsem zaplatit musela. Tehdy jsem se dostala výrazně do červených čísel,“ vzpomíná na těžké období Petra Koderičová.
V době propuknutí pandemie covid-19 a následného uzavírání jednotlivých provozoven či zavedení lockdownu velký počet podnikatelů svoji podnikatelskou činnost tzv. přerušil, ale nezrušil. Tento trend byl celorepublikový, dotkl se i podnikatelů na Broumovsku. Pro srovnání v celé ČR v roce 2020 přerušilo svoji činnost skoro sto tisíc podnikatelů, což je o 40 % více oproti roku 2019.
Zatímco u nás vystřelily raketově ceny vzhůru, v sousedním Polsku se nakupovalo za úplně jiné peníze.
Od covidu se pak v souvislosti s válkou na Ukrajině trojnásobně zvýšily ceny energií, vzrostly ceny potravin a lidé, kteří mají v odlehlém regionu vždy hlouběji do kapsy, začali šetřit. „Zatímco u nás vystřelily raketově ceny vzhůru, v sousedním Polsku se nakupovalo za úplně jiné peníze. Tehdejší vláda před volbami úplně zrušila DPH na potraviny. Každý, kdo se tam měl jak dostat, nakupoval tam, případně v místních supermarketech,“ upozorňuje na další z konkurenčních faktorů Koderičová.
Trend nakupování za hranicemi je ovšem v příhraničním regionu trvalý – kdo může, jezdí do Biedronky, kde se i po povolebním zvýšení cen nákup stále ještě vyplatí. A kdo nejezdí do Polska, nakupuje v řetězci Penny, který má jednu prodejnu v Broumově a jednu v Polici nad Metují, či v broumovském Lidlu.
„Cenám potravin v supermarketech nemůžu konkurovat. Kdybych nebyla v českém velkoobchodním řetězci CBA, který nás zásobuje a neměla od nich týdenní letáky a akční ceny, nebyla bych schopná s potravinami přežít. Mám zaručenou nákupní cenu potravin, letákovou akci na týden a uzeniny – na to mám promo ceny,“ vysvětluje Koderičová s tím, že když obchod převzala, dodavatelský řetězec jí pomohl i s rekonstrukcí. Díky němu obchod nabízí také hodně českých potravin, jde o produkty, které nejsou ve velkých řetězcích.
Drží nás senioři a řemeslníci
Být součástí velkého dodavatelského řetězce je pro malé obchody jednou z možností, jak mít alespoň trochu přijatelné nákupní ceny, které jsou však oproti řetězcům i tak vysoké. „Bohužel na trhu jsou velmi nerovné podmínky od dodavatelů, to je se vším, například i s pečivem. Platí pravidlo, čím větší odběr, tím nižší cena, ale jak k tomu přijdou malé obchody, které zásobují místní obyvatele? To je v celém státě a je to jeden z faktorů, který diskriminuje malé obchody. Copak budou všichni bydlet ve velkých městech? Pak to vypadá tak, že v malých městech a vesnicích, kde mají lidé nižší platy, jsou ceny v obchodech vyšší, nebo má obchodník výrazně nižší marži,“ přidává svoji zkušenost Jarmila Kubečková.
Hlavními zákazníky malého obchodu tak zůstávají starší lidé, kteří si nikam za nákupy nedojedou a kteří využívají letákové akce. „Mými hlavními zákazníky jsou hlavně starší dámy 70+, které už sem chodily za mamky. Většinou nemají auto a jsou zvyklé tu nakupovat. Bohužel tato generace postupně odchází,“ říká majitelka obchodu s povzdechem a zdůrazňuje, že těchto lidí si opravdu váží. „To jsou naši stálí zákazníci, objednáváme jim všechno, co potřebují. Nakupují u nás celoročně,“ dodává.
Pro nás je hlavní sezonou léto, tehdy vyděláváme na zimu, abychom to přežili.
Další skupinu tvoří řemeslníci. „Pomohlo nám, že jsme rozjeli výrobu chlebíčků, vaříme kávu a čaj, máme lednici s pivem a nealko nápoji, venku je posezení. V poslední době se u nás v sedm ráno sejdou party řemeslníků, dají si kávu a snídani, domluví se, co budou dělat a odjedou. Těch je taky dost,“ říká Koderičová s tím, že nejdůležitějším obdobím je pro ni léto, které do kraje přivede turisty. „Pro nás je hlavní sezonou léto, tehdy vyděláváme na zimu, abychom to přežili,“ upozorňuje.
Stoupající náklady, kontroly i byrokracie
Zatímco Jarmila Kubečková dokázala v obchodě uživit sebe a dva a půl zaměstnance, bojuje její dcera Petra o podle svých slov o živobytí. „Po čtyřech letech se nyní sotva uživím, je to opravdu od nuly k nule. Jako fyzická osoba (OSVČ) zaplatím za sebe každý měsíc povinné odvody a nemocenskou, žádné vyšší zálohy nebo penzijní připojištění si však dovolit nemůžu,“ přiznává.
V obchodě pracují dvě zaměstnankyně, každá na třičtvrtě úvazku, aby to bylo spravedlivé. Náklady na zaměstnance jsou největším měsíčním výdajem obchodu. „U nás máme druhé nejvyšší zdanění zaměstnanecké práce v Evropě. Pokud by měl zaměstnanec na plný úvazek například 25 tisíc korun čistého měsíčně, vyjde mě na 40 tisíc, 15 tisíc jsou totiž odvody státu,“ uvádí Petra Koderičová pro příklad. Mezi další výdaje patří náklady na nákup zboží, potřebné investice do vybavení obchodu, náklady na účetní a další, třeba i neplánované výdaje.
Kontrolovat malé obchody chodí Celní správa, Česká obchodní inspekce i inspekce Ministerstva zemědělství.
Mezi ty může patřit třeba nečekaná pokuta. Jak popisují obě ženy, od covidu stoupla pro podnikající střední třídu byrokracie a veškeré s tím spojené kontroly, jejichž počet se výrazně zvýšil. Kontrolovat malé obchody chodí Celní správa, Česká obchodní inspekce i inspekce Ministerstva zemědělství. „Každý rok po horolezeckém festivalu, kdy jedeme naplno, přijde státní zemědělská a potravinářská inspekce a hloubková kontrola. Většinou přijdou dvě dámy, které kontrolují dle legislativy jednotlivé šarže,“ popisuje Koderičová a s úsměvem dodává, že letos nic nenašly. „Alespoň nám nařídily vyměnit skla, která máme u salámů. Za obyčejné plexisklo jsem zaplatila 9 tisíc. To také není málo. A kdybych ho okamžitě nevyměnila, základní pokuta bývá 30 tisíc.“
Aby si obchod trochu přivydělal, přibrali po covidu také Zásilkovnu. „Je to pro nás určitý příjem, měsíčně nám to přispěje třeba na polovinu nájmu. Je s tím ale spoustu práce a zaměstnanci pořád něco okolo balíčků řeší. Zabírá to taky dost místa,“ vypočítává a říká, že ji mrzí, že zatímco Zásilkovna vyrostla v poměrně velký moloch, platby pro malé obchody zůstaly stejné.
Internetové obchody drží okolo 15 % obratu všech maloobchodních nákupů a v roce 2024 si činil jejich obrat 194 miliard korun.
Malé obchody se tak kvůli přežití stávají součástí toho, co zároveň kromě jiného přispívá k jejich postupnému zániku – internetového prodeje. Kromě supermarketů vyrostla na trhu od covidu další konkurence – e-shopy a obří internetové obchody typu Allegro, Mall a v poslední době stále dominantnější čínské tržiště TEMU. Internetové obchody drží okolo 15 % obratu všech maloobchodních nákupů a v roce 2024 si činil jejich obrat 194 miliard korun.
Malí nemají šanci
Situace malých obchodů v obcích a menších městech a tím drobných živnostníků je v podstatě všude podobná. Jen v letošním roce zaniklo v celé ČR 160 venkovských obchůdků. Jak ukazují data z nejrůznějších analýz, zatímco do supermarketů, hypermarketů a řetězců proudí až 80 % obratu v potravinářském segmentu, na malé obchody pak zbývá jen okolo 20 %. Podle průzkumu zveřejněném na webu Mediaguru.cz z roku 2024 nakupuje potraviny v supermarketech/hypermarketech pravidelně více než 70 % českých spotřebitelů a přibližně 24 % pak „pravidelně“ využívá menší obchody.
„Podle mě nemají malé české obchody na vesnicích a malých městech šanci se uživit. Myslím si, že to postupně všechno skončí. Nebýt tady turistické sezony, tak to může kupa lidí zavřít. A to i ti šikovní. Přes léto jim nezbývá nic jiného než hodně pracovat a vydělat na zimu,“ myslí si Jarmila Kubečková.
Aby obchody na vesnicích nezmizely úplně, využívají některé malé obce dotačního programu Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) Obchůdek 2021+ na podporu venkovských obchodů. V něm je možné získat až 130 tisíc korun určených na provozní náklady a ministerstvo pro něj vyčlenilo v letošním roce 50 milionů korun. Týká se to však jen obcí do 1000 obyvatel, kde existuje pouze jediný obchod, případně do 3000 obyvatel. V roce 2024 tak Královéhradecký kraj v rámci dotačního programu Obchůdek 2021+ podpořil 42 obecních prodejen, mezi které rozdělil 2,94 milionu korun. Podle informací z kraje všichni žadatelé obdrželi dotaci v plné výši, a to 70 tisíc korun. Tyto finanční prostředky mohou využít například na zaměstnance podílející se na chodu prodejny, pronájem prodejny či vytápění, osvětlení nebo na služby související s provozem a údržbou prodejny a na výdaje spojené s telekomunikačními službami. MPO také podporuje vznik hybridních a automatizovaných obchodů. Ty jsou sice schopny zajistit základní potraviny pro starší obyvatele, kteří si nikam nedojedou, zároveň to však nepodporuje vznik pracovních míst. Navíc obchody v malých městech se do této podpory nevejdou.
„Podpora pro obchodníky u nás v Teplicích spočívá v minimálních nájmech. Tady jsou opravdu nízké a dlouhodobě se nezvyšují,“ říká starostka města Teplice nad Metují Věra Prokopová a upozorňuje, že město také na sebe bere náklady na rekonstrukci prostor. „Vždycky když někdo opustí městské prostory – ať bytové, či nebytové – snažíme se je uvést do dobrého stavu. Aktuálně třeba děláme kompletní rekonstrukci nebytových prostor pro prodejnu Slunečnice (květinářství) a opravujeme i další prostory. A pokud živnostníci v obchodech potřebují nějaké opravy, jde to za městem, živnostníci mají na starosti jen běžnou údržbu,“ dodává. Jiný program na podporu malých živnostníků město nemá.
.jpg)
Specializované obchody se drží
Pokud člověk prochází Broumovem, zvláště v jeho dolní části, vidí, kolik obchodů už zmizelo. Někteří obchodníci na náměstí se zatím více méně drží, a to i přesto, že ve městě jsou dva supermarkety. Ne všichni však jejich konkurenci přežili. Jak v rubrice Páteční štafeta řekl například řezník a uzenář Martin Špreňar, v jehož rodině má řeznické řemeslo stoletou tradici: „Řeznictví jsme s těžkým srdcem před několika lety zavřeli, protože cenové konkurenci masných výrobků z marketů jsme nemohli vzdorovat. Myšlenka obnovit provozovnu mi sice stále v hlavě leží, ale vždy ji umlčí pragmatismus a zdravý rozum, který mi velí podruhé nevstupovat do stejné řeky. Řeznická a uzenářská profese je řehole a v našem regionu platí, že pro drtivou většinu nakupujících je stále určujícím faktorem nižší cena před kvalitou poctivého, ale logicky dražšího produktu.“ To je fakt, který se netýká jen masných výrobků.
Dneska se skutečně drží jen několik specializovaných obchodů na náměstí.
„Z mého pohledu tu určitě dříve byla pestřejší nabídka obchodů, služeb a malých provozoven, ať to byly hospody, vinárny či diskotéka. Nedokážu to přesně časově zařadit, zda to je deset či patnáct let zpět. Byla jiná doba, a hlavně tady nebyly supermarkety. Dneska se skutečně drží jen několik specializovaných obchodů na náměstí – galanterie, domácí potřeby, malé řeznictví, papírnictví spojené s hračkářstvím, železářství, obchod s oblečením, cukrovinky – zkrátka to, co supermarkety nenabízí. Máme tu také potraviny U Šafáře, ale ty tu mají dlouhou tradici, což hraje roli a mají své stálé zákazníky. Dole v Broumově jsou ještě potraviny Míša,“ uvádí starosta Broumova Arnold Vodochodský.
Město Broumov nemá žádnou zvláštní strategii, jak malé živnostníky podporovat. „Podnikatele můžeme podpořit třeba výší nájmu, pokud jde o městské domy. Máme několik sazeb – pokud jde třeba o banku, tak je nájem vyšší, pro obchody je sazba nižší. Vše je popsáno ve směrnicích,“ říká starosta.
Město se také zapojilo do projektu Urbact spojujícím síť evropských měst a díky tomu se snaží inspirovat odjinud a oživit centrum města. „Živnostníkům na náměstí dáváme dotační částky na úpravu výloh, aby byly hezké a nebyly každý pes jiná ves. Zapůjčujeme jim také přes léto před provozovny stolečky, kam si lidé mohou sednout. Určitě se snažíme tímto způsobem pomoct,“ upřesňuje starosta Vodochodský.
Tři stolečky vás neuživí
Díky zapojení se do projektu Urbact město vidí, že každé evropské město řeší nějaké, často podobné, problémy, i když jejich řešení není vždy úplně přenositelné do ostatních zemí. Starosta Vodochodský však při návštěvě různých evropských měst zaznamenal, že některé problémy si v Česku děláme sami. „Jako problém vidím legislativu, konkrétně požadované stavební úpravy a množství toalet v kavárnách a malých provozovnách. Ve francouzském Bourges mě překvapil počet kaváren a barů, kde jste si mohli sednout venku i vevnitř, ale měly jediný společný záchod pro muže, ženy, invalidy. Zažil jsem to i ve Varšavě, v Amsterodamu i jinde – všude byl jediný, a nutno říct, že čistý, záchod. U nás, pokud chcete otevřít na náměstí kavárnu či komunitní prostor jako byl Na Rohu, narazíte na problémy ohledně požadovaných prostor. Úřad po vás totiž ze zákona bude vyžadovat toalety pro ženy, muže, invalidy, toaletu pro zaměstnance, úklidovou místnost, šatnu… To všechno vyžaduje nejen velké finanční náklady, ale také nároky na prostor. Když to všechno vybudujete, zjistíte, že se vám do kavárny vejdou už jen tři stolečky. A to vás neuživí. Pak je jasné, že se do otevírání nových kaváren či bistra apod. nikdo moc nehrne. V Česku je zkrátka obrovská byrokracie, která podle mého brzdí rozvoj v chudších regionech. Člověk, který by chtěl podnikat a ušetřit státu peníze, respektive mu přispívat prostřednictvím svých daní, tak ztratí chuť,“ pojmenovává, co považuje za zásadní problém pro rozvoj podnikání.
Ani dnes mi lidé příliš neříkají, jaké mají potřeby, takže my ani nevíme, co přesně by jim pomohlo.
Nebrání se však tomu, že by město podpořilo nějaký dobrý nápad, který by měl sociální přesah či vytvořil nová pracovní místa. „Určitě jsme ochotni pomoci nějakou dotací, propagací či naši úředníci pomohou radou. Pro někoho to může být málo, ale člověk nemůže mít všechno na talíři,“ říká starosta, který před lety sám provozoval v Broumově bar s tím, že by ho tehdy ani nenapadlo, že by šel na město žádat o pomoc. „Když jsem podnikal, musel jsem si všechno vydobýt sám, ale byla jiná doba,“ říká o době, v níž bylo město podle jeho slov mnohem živější. „Ani dnes mi lidé příliš neříkají, jaké mají potřeby, takže my ani nevíme, co přesně by jim pomohlo,“ uvažuje.
Fronty jako za socíku
Čára bývalých Sudet se do života lidí i obchodníků stále propisuje. Nehovoří o tom jen jasně čitelné volební výsledky či úroveň nezaměstnanosti, která je v Broumově okolo 7 %, zatímco v sousední Polici nad Metují jen do 3 %. Ve městě, odděleném od broumovské pánve hradbou Broumovských stěn, se zdá být situace pro malé živnostníky poněkud veselejší.
„Nabídka služeb a obchodů ve městě je docela stabilní. Není tu příliš obchodů s oblečením či sportovním oblečením, ale jedna prodejna se pořád drží. Nevím, do jaké míry se jí daří, ale pořád fungují. Je asi jasné, že lidi si ve větší míře nakoupí na e-shopech. Daří se tu však pěkně obchodům a službám, které jsou výběrové. Poměrně hezky se chytla prodejna rybářských potřeb, už má přes rok otevřeno, prodávají také krmiva… Našli si díru na trhu a funguje to. Překvapivě se u nás daří kavárnám. Když vidím, že na náměstí máme tři a další poměrně úspěšnou nedaleko, tak je hezké sledovat, že lidé i přesto, že se všude píše, jak šetří a mají hluboko do kapsy, uživí takové provozy,“ pochvaluje si starosta města Police nad Metují Jiří Škop, který podle svých slov nevidí problém v tom, že by se podnikatelé v místě neuživili, ale spíš v nabídce kvalitních prostor, které by jim mohlo nabídnout město, případně jiní majitelé domů.
Že se ve městě daří i službám moderního střihu, potvrzuje také existence barbershopu a cyklokrámku. „Před lety by mě nenapadlo, že tady bude něco takového fungovat, ale je to tak. A otevřel se tu také nový cyklokrámek a rozjelo se to tak, že po roce je mu prostor malý. Víme, že by už teď uživil jednou tak velký prostor,“ říká starosta s tím, že je znát, že takový typ sportovně orientované služby město potřebovalo a možná by se v něm uživil i podobný obchod třeba pro lyžaře.
Na náměstí se drží i potraviny, a to i přesto, že ani ne pět set metrů od náměstí je supermarket a ve vedlejší ulici konkurenční Polský obchod. Obchod s potravinami před pár lety zmodernizoval a rozšířil své prostory a má své stálé zákazníky. „Chodí tam lidé, kteří mají rádi domáckou atmosféru a do supermarketu by nikdy nešli. Máme tu také řeznictví od místní masny, před kterým se v některých dnech stojí fronty jako za socíku, byť ne kvůli nedostatku zboží. To už se moc nevidí. Lidé vidí, že je maso místní, čerstvě poražené a nejelo přes půl republiky,“ upozorňuje starosta na přirozenou podporu lokálních produktů. Své místo má nejen v Polici, ale v celém mikroregionu také Kvíčerovská pekárna, v jejíž prodejně si ve tři hodiny nekoupíte pečivo i přesto, že tu zákazníci zaplatí pražské ceny. Díky kvalitě a oblíbenosti výrobků si majitel mohl zkrátka dovolit zdražit.
Podpořit lokální ekonomiku
Město Police nad Metují přitom žádnou extra podporu pro malé živnostníky nemá. Stejně jako v Broumově, výhodu mohou mít ti, kteří mají to štěstí, že podnikají v městských prostorách. „Podpora může mít podobu jisté smlouvy na danou dobu, nižší nájem v místě, na němž máme zájem, aby fungoval jako je například Divadelní klub s restaurací. Nebo třeba někde zafinancujeme výměnu oken apod., těch možností ale nemáme moc. Jsou to takové drobné kroky,“ přiznává starosta Škop s tím, že si uvědomuje, že do každých voleb jdou strany a hnutí s tématem podpory malých a středních podnikatelů, konkrétní představu však nikdo nemá. Přesto však přichází se zajímavým programem.
Jde o program Corrency na podporu lokální ekonomiky. Funguje to tak, že město nalije peníze do fondu, který funguje přes aplikaci.
„Narazili jsme na takový program, o kterém do budoucna uvažujeme. Jde o program Corrency na podporu lokální ekonomiky. Funguje to tak, že město nalije peníze do fondu, který funguje přes aplikaci. Mohou se do něj hlásit podnikatelé, kteří nabízejí nějakou službu a občané města k tomu získají kartu. Tu potom mohou využít v obchodě či službě, kterou město tímto programem zrovna podporuje. Dostanou na ni 50% slevu a druhou polovinu platby dostane podnikatel dorovnanou z fondu, který pro tento účel vytvořilo město,“ vysvětluje starosta.
Program na podporu lokální ekonomiky Corrency získal ocenění ve 25. ročníku soutěže Chytrá města a již tři roky ho využívá například Aš – město, které bojuje s dopady regionálních nerovností do té míry, že jeho starosta se snaží u zákonodárců prosadit zákon Lex Aš, který by v něm zavedl speciální ekonomickou zónu s inovativními postupy. Ty by testovaly cestu rozvoje pro všechny periferní oblasti, mezi něž patří do určité míry i Broumovsko.
„Výhodou programu Corrency je, že takto lze nastavit podporu pro vybrané odvětví ve městě, ale mělo by to být promyšlené. Je možné podpořit služby, kavárny, nebo i místně – třeba můžeme říct, že podpoříme všechny podnikatele na náměstí, nebo v nějaké konkrétní ulici… Město může do fondu vložit třeba 500 tisíc korun a vymezit to časově, třeba říct, že od ledna do března podporujeme a ten a ten segment služeb,“ vysvětluje starosta a zároveň s povzdechem dodává, že město bohužel nenašlo ve svém rozpočtu na příští rok potřebné finance. „Myšlenka je to naprosto úžasná a moc mě mrzí, že jsme na to v rozpočtu nenašli peníze. Je to jedna z mých velkých myšlenek do budoucna a rád bych to uvedl do života v dalším volebním období, pokud tu šanci dostanu,“ uzavírá.
Zatím jedu dál
Přestože se Petra Koderičová z Teplic nad Metují rozhodla bojovat dál, stres ji před dvěma lety přece jen dohnal a skončila na operaci plotýnek. „Doběhl mě stres z podnikání a vyvrcholilo to operací plotýnek. Byla jsem několik měsíců doma a obchod jsem si hlídala z domu a jen občas dojížděla. Hodně mi pomohla také mamka. Tím, že jsem si odpočinula a uklidnila se, tak jsem si řekla, že to ještě zkusím. Prostě zatím jedu dál. Protože nejde jen o prodej zboží, jsme zároveň komunitním místem. Lidé se u nás potkávají, mohou si popovídat, vyhovíme jejich přáním, když něco potřebují objednat navíc. A to je to, co mě neustále drží. Cítím, že pomoc lidem je důležitá a místní lidi mám ráda,“ říká závěrem.
Článek vychází za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a je součástí novinářské série Adresa: Periferie. Práce je klíč.
