Na Broumovsko mě přivedl textil a náhoda

Petra Kultová, foto archiv F. Vančury

Sobota, 26. října 2024

Sdílet na:

Když poprvé přijel do místního autoservisu s SPZ Středočeského kraje, podivovali se, co tu dělá. Odpověď byla jasná: „Přijel jsem za prací.“ František Vančura (40 let) se na Broumovsko přistěhoval se svou ženou Lenkou před jedenácti lety, když jim coby mladým absolventům liberecké Technické univerzity dala práci Veba. Dnes působí jako vedoucí zakázkové kanceláře a nákupu přízí.

Jak jste se dostal na Broumovsko?

Úplnou náhodou. Studoval jsem na textilní fakultě Technické univerzity v Liberci, což zúžilo mé možnosti profesního uplatnění na několik málo míst v republice. Už na škole jsem potkal svoji současnou manželku Lenku. Já pocházím z Kutné Hory, Lenka z Prostějova. V Kutné Hoře textilní výroba nemá tradici a Prostějov byl známý hlavně díky OP Prostějov, který v době našich studií skončil. Pouze moji rodiče podnikali jako soukromí výrobci ponožek, což mě mimochodem ovlivnilo při výběru studia.

Když jsme zakončili školu, začali jsme si hledat práci v oboru. Nejprve jsme chtěli zůstat v Liberci, ale to nevyšlo. Tak jsme se přestěhovali do Prostějova a pokračovali v hledání křížem krážem po republice: v jižních Čechách i na jihu Moravy, ale nic jsme nenašli.

Po delší době neúspěšného poptávání jsem oslovil olomouckou pobočku Juty, ale na pohovor si nás nakonec pozvali do hlavního sídla firmy do Dvora Králové. V tu chvíli bylo jasno, že tak jako tak se budeme muset za prací stěhovat, a tak jsme si řekli, proč nezkusit Broumov. Už ze studií jsme věděli, že existuje Veba, a tak jsme životopisy poslali i tam, ačkoliv žádné volné pozice vypsané neměli. Tehdejší ředitel Jiří Myšák si nás pozval – to bylo začátkem roku 2013 – a za týden přišla zpráva, že nás berou. Zbývalo vyřešit problém s bydlením, kvůli kterému jsme nemohli nastoupit hned. Naštěstí jsme se ale domluvili a získali měsíc času navíc.

Jak obtížné bylo pro mladý pár sehnat tady bydlení?

Těžké. V té době tady prakticky neexistovala veřejná nabídka volných bytů k pronájmu. Na internetu nebylo nic. Nikoho jsme tu neznali, neměli jsme tu žádné konexe a jezdit sem dvě stě kilometrů z Prostějova, abychom se dívali do oken po nabídkách bydlení, byl holý nesmysl. Nakonec zase pomohla náhoda. Objevili jsme inzerát, aniž bychom si všimli, že je rok starý, a zavolali jsme tam. Byt byl sice obsazený, ale získali jsme kontakt, přes který se nám podařilo najít první bydlení.

Jaké byly začátku na Broumovsku?

Začátky nebyly lehké. Mně osobně to tolik nevadilo. Žil jsem před tím na mnoha místech: ve dvaceti tisícové Kutné Hoře, na vesnici s tisícovkou obyvatel nebo v Irsku ve velkoměstě s půl milionem lidí, pak v Jihlavě, v Liberci… Říkal jsem si, že všude jsou lidi a nějak to vždycky půjde.

Žili jsme tu spíš sami pro sebe a moc jsme nechodili ven, spíš jsme se zabydlovali a objevovali okolí. Měl jsem zkušenost z minulosti, když jsem se ve svých dvaadvaceti letech přestěhoval, jak se říká „s Honzovým uzlíčkem buchet“, do Dublinu a musel jsem si zařídit vše sám. Odešel jsem tam, abych si vydělal na studium a tahle zkušenost mě vyškolila. Proto mi stěhování do Broumova už tolik nevadilo.

Co by vám tehdy pomohlo, abyste se se svým novým bydlištěm rychleji sžili?

Určitě dostupný trh s realitami, hlavně s pronájmy. Tady byly dvě vývěsky s inzeráty. Ani spojení sem nebylo úplně snadné. Nakonec jsme přijeli v domluvený čas a ukázalo se, že náš byt ještě není zrekonstruovaný, tak jsme opět pár dní museli počkat. Veba žádné podnikové byty v té době neměla. Zkrátka uchytit se tady bylo složité.

Jak pro vás bylo náročné sehnat si tady obvodního lékaře nebo zubaře?

Budu se opakovat, ale měli jsme opět štěstí a svou roli v tom sehrála Veba. Tehdejší vedení mělo ideu přitáhnout si mladé lidi čerstvě po studiu, kteří ještě nemají pracovní návyky, a vytvořit jim je. Díky tomu se sem v krátké době dostalo včetně nás s Lenkou zhruba dalších deset lidí. Vytvořili z nás tým, který pak promíchali se služebně staršími, abychom se vzájemně poznali. A místní nám poradili, za kterými doktory jít. Dostali jsme se k výborné obvodní doktorce, která by nás z kapacitních důvodů nevzala, pokud bychom byli zdejší, ale že jsme přišli do Broumova odjinud, udělala výjimku. A se zubařem to bylo stejné. Kdybychom přišli o rok později nebo dřív, možná by bylo všechno jinak, kdo ví, ale takhle to zkrátka všechno do sebe pěkně zapadlo.

Od té doby uběhlo jedenáct let. Cítíte se tady doopravdy doma?

Kolikrát jsem se přistihl, že někoho potkám a nevím, odkud ho znám, jestli z Liberce nebo Dublinu. Jinými slovy, já se cítím doma tak trochu všude. Bydlíme tu, pracujeme, máme tady rodinu. Nechtěl bych se odtud stěhovat a Broumov beru jako svůj domov, i když tím skutečným domovem je pro mě Kutná Hora a na tom se nic nezmění. Kdyby se stalo něco vážného, přiznávám, že bych dokázal odejít. Tak hluboký citový vztah k tomuto místu nemám. Pokud by Veba skončila, asi bych tu jinou práci nehledal.

V čem je pro vás život na Broumovsku snazší a v čem naopak složitější než v jiným větších a méně odlehlých městech?

Díky tomu, jak často jsem se stěhoval, naučil jsem se spoléhat sám na sebe a umět si vždycky vše zařídit. Myslím, že je složité vstupovat do vztahů, které už jsou etablované a pokud se octnete v novém kolektivu, je jasné, že vazby trvající dvacet nebo třicet let budou vždycky silnější než ty nové. Nevnímám to ale jako problém nebo nějakou tíži. Tak to chodí všude.

Na Broumovsku mě v každém případě těší moje práce. Z pohledu lidí žijících ve vnitrozemí je tu výhodou možnost zajet si za levnějšími nákupy do Polska, to nám mnozí závidí. Život tady mě baví, je tu klid a bohatá kulturní nabídka, i když místní často tvrdí opak. Ale jen namátkou: Malé letní divadlení, kino, trhy, Broumovská kytara, sv. Václav se tu projel na koni… Když to srovnám s Kutnou Horou, na velikost Broumova je tu kultury dostatek. Domy i ulice se opravují, investuje se tu a je vidět, že město funguje. Nemyslím si, že Broumov je zanedbané místo.

Máte pocit, že jste součástí nějaké další komunity kromě „vebácké“ a je to pro vás obecně důležité?

Společenský život je pro mě rozhodně důležitý. Snažím se jezdit společně s kolegy každou středu do Police na hospodské kvízy, ve čtvrtek se snažím občas chodit na basket. Lhostejnost mi obecně vadí. Proto jsem se před čtyřmi lety stal předsedou bytového družstva v našem domě, abych ho pomohl trochu zvelebit.

Limituje nás ale péče o malé děti. Chybí nám tu dědečkové a babičky, aby nám je pohlídali. A cítíme, že není správné spoléhat se jen na kamarádky… Snažíme se ale zapojovat do komunity rodičů kolem školky a chodit na společné akce jako je třeba celoškolková hra, kdy se letos hledají „kešky“ v podobě skládačky s názvem „Po stopách Dientzenhoferů“.

Jak vidíte budoucnost svojí profese na Broumovsku?

Doufám, že budu moct pracovat ve Vebě až do důchodu (smích). Textilní výroba u nás je v úpadku, válcuje ji levné zboží z Asie, kterému nedokážeme konkurovat cenou. Naše výrobky jsou dražší, ale kvalitnější, jenže tady chybí kupní síla. Muselo by se proměnit myšlení lidí. Kvalitní textil se však těžko stane prioritou. Nicméně Veba exportuje hlavně do Afriky. Každopádně pokud by se Veby a jejích zaměstnanců mohlo něco dotknout, tak je to pokles zájmu o naše výrobky.

Přemýšlel jste o možnostech vzdělání vašich děti na Broumovsku? Těšilo by vás, kdyby šly ve vašich stopách?

Byl bych radši, kdyby si vybraly jinou profesi, práce v textilu je náročná. Přál bych jim, aby odešly na internát a viděly kus jiného světa. A když se budou chtít jednou vrátit, ať se vrátí. Taky bych byl rád, kdyby získaly zkušenosti i v zahraničí. Ale obecně bych jim přál, aby studovaly dobře a díky tomu si mohly vybrat. Zkrátka, ať mají dveře do budoucna doširoka otevřené.

Co byste přál Broumovsku?

Aby nezakrnělo a pokračovalo se tu dál v tom, co už je, zkrátka, aby se opravovalo, investovalo a inovovalo. Broumov se pozitivně zviditelnil díky soutěži o Evropské hlavní město kultury, bylo by proto dobré, aby se snahy o rozvoj nezastavily. Obecně vidím jako důležité, aby se podniky jako Veba, Hauk nebo Continental postaraly o svoji budoucnost a dokázaly sem přitáhnout mladé lidi po škole, jako tehdy mě a moji ženu.

Rozhovor vychází jako součást tematického projektu „Adresa: Periferie. Jak ovlivňuje kvalita života na Broumovsku pohyb lidí“, který podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

Editorka: Hana Valentová