Za doktory i nákupy si dojedete, ale za klidem ne

Petra Kultová, foto archiv E. Markové

Čtvrtek, 29. srpna 2024

Sdílet na:

Rodné Teplice nad Metují jí v dětství připadaly jako místo bez perspektivy. Po zkušenostech z Prahy i Anglie by ale svou teplickou adresu už za nic neměnila. „To, co jsem dřív vnímala jako malost, teď vidím jako skutečný dar,“ říká Eva Marková, učitelka angličtiny na ZŠ Teplice nad Metují a masérka (35 let).

Jaký je váš příběh?

Narodila jsem se a vyrůstala v Teplicích nad Metují. Když jsem studovala základní školu, připadaly mi Teplice velmi malé, neviděla jsem jejich krásu a vždy jsem měla pocit, že tu je málo příležitostí. S nástupem na gymnázium v Broumově jsem potkala více lidí s podobným smýšlením, ale i tak jsem věděla, že chci pokračovat dál a dostat se na nějakou vysokou školu, ale ještě ani ve čtvrťáku jsem neměla tušení, která škola by to měla být. Vždy mě bavil především sport, ale na sportovní školu jsem si nevěřila. V tom mi velmi pomohl a motivoval studijní poradce. Řekl, abych šla za tím, co mě baví a podala si přihlášku na FTVS – Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Říkala jsem si, že tam se nikdy nedostanu, ale nakonec mě přijali a mně se splnil velký sen. A tak se holka z malinkých Teplic dostala do Prahy. Holka, která měla velmi špatný orientační smysl a nevěděla ani, jak se cestuje metrem, najednou stála s batohem na hlavním nádraží a říkala si: „Ty bláho, co ty tady vlastně děláš?“

Párkrát jsem v Praze zabloudila, rok jsem tam probrečela, ale nakonec si vše sedlo a já jsem zjistila, že si velkoměsto můžu užívat a je to fajn, vidět ten „velkej svět“, poznat nové lidi, nechat se jimi inspirovat. Doufala jsem ale, že Praha nebude má poslední zastávka. Měla jsem další velký sen a velkou touhu vycestovat někam do zahraničí. Říkala jsem si, že taková Amerika by nebyla marná, ale měla jsem velké oči a žádné peníze. Chodila jsem sice při studiu na brigády, ale většinu peněz spolkly náklady na studium. Nakonec jsem se tedy rozhodla vyjet do Anglie, i když jsem anglicky téměř neuměla. Když jsem dělala pohovory na au pair, všechny fráze mi připravila kamarádka z koleje. Než jsme si zavolala s rodinou, polepila jsem si notebook papírky se slovíčky a frázemi a na všechno jen říkala yes, yes. Nějakým zázrakem mě vzali a já už za dva týdny od pohovoru, úplně sama, letěla za velkým dobrodružstvím. 

To musela být docela drsná škola, ne?

Ano, to byla. Celý let jsem probrečela, ale tato zkušenost mi dala neskutečně moc. Zjistila jsem, že jsem schopna se sama o sebe postarat, že se zvládnu seznámit, a i postarat o tři malé děti. Bydlela jsem v malém městečku East Grinstead, které leželo mezi Londýnem a Brightonem. Vytvořila jsem si tam přátelství s dalšími holkami, které byly také au pair a podnikaly jsme společně spoustu výletů. Chodila jsem tam do jazykové školy a naučila se angličtinu, kterou dneska učím děti na základní škole. Říkala jsem si, pokud jednou budu učit, ráda bych kombinaci tělocvik-angličtina, a i to se mi po pár letech splnilo, i když mi to ještě na střední škole přišlo jako nemožné a nesplnitelné. V Anglii jsem strávila dva roky. Pak moje sestra otěhotněla a já jsem zjistila, že je pro mě nejdůležitější rodina, že chci žít poblíž, znát své synovce a rozmazlovat je častěji než jednou za rok, když přiletím na návštěvu. Vrátila jsem se zpátky do Prahy a přišla mi nabídka učit tělocvik a angličtinu na jedné pražské základce. Strávila jsem tam rok, a pak jsem v Teplicích při horských závodech na kole potkala dnes už svého bývalého manžela, který pochází ze Stárkova. Volba mezi Teplicemi a Prahou byla jasná, bez váhání jsem se vrátila do Teplic, kde od té doby žiji se svými dvěma dcerami.

Věděla jste od začátku, že se chcete vrátit?

Nedokázala jsem si představit, že bych žila se svou rodinou v Praze. Můj plat učitelky byl tehdy 17 tisíc čistého a většina kolegů měli dvě práce, aby se uživili a měli na nájem. Ani život s dětmi jsem si neuměla představit ve velkoměstě. Vychovávat tam děti a zároveň tam být bez úplné pomoci babičky a dědy. Nevidět svoji sestru a její děti. Cítila bych se asi osamoceně. Táhlo mě to zpátky domů a tím, že byl můj bývalý manžel ze stejného kraje, byla volba jasná.A teď jsem tu neskutečně spokojená, myslím, ale, že bez toho, aniž bych nakoukla za hranice Teplic by tomu tak nebylo. Proto by mladí měli vyletět a zažít si svět, i větší, než jsem zažila já.

Jak vnímáte se svou zahraniční zkušeností Broumovsko?  

Já jsem tu ráda a vážím si bohatství, které tu máme. Člověk se jde proběhnout po okolí a nikoho nepotká. Máme tu prostě neskutečně krásnou přírodu. Ve škole i na kraniosakrální terapii, které se věnuju, potkávám spoustu lidí se spoustou příběhů. Ráda je všechny vyposlechnu, ale pak potřebuju jít do přírody, vypnout a vypustit všechno ven. Teplice jsou na to ideální místo. Jsem tady s rodinou, nebojím se své dcery poslat ven na zahradu. Rodina, bezpečí, klid a příroda, to je tady pro mě nejdůležitější. To, co jsem dřív vnímala jako malost, teď vidím jako neskutečný dar. Je to pro mě přednější než krámky, narvané ulice lidmi, profesionální trenéři pro mé dcery, kavárničky na každém rohu a městský ruch. Za tím si občas ráda zajedu, ale o to víc se pak raději vracím domů.

Obecně jako žena vnímám, jaké máme oproti jiným zemím štěstí, že můžeme být mimo jiné na mateřské tři roky a že máme dostupnou gynekologickou péči. My to možná vnímáme jako samozřejmost, ale tak to není. Jsem ráda, že jsem se narodila jako žena právě tady. 

Řekla byste, že tu pro své dcery máte dostatečnou nabídku volnočasových aktivit?

Myslím, že nabídka tu je dostačující, od sportovních kroužků až po hudební. Samozřejmě, ve městech bude nabídka asi bohatší a nejspíš se tam najdou lepší trenéři – tady se tomu většinou věnují angažovaní rodiče, kteří chtějí, aby tu něco bylo. Na druhou stranu je to tu finančně určitě dostupnější. Dnes je i možnost děti vozit do okolních měst jako je Broumov nebo Police nad Metují, což vnímám, že za nás tolik nebylo. Myslím, že se to tu po této stránce velmi zlepšilo.

Jak pro Vás bylo komplikované sehnat v Teplicích po návratu z Anglie a z Prahy práci?

Vlastně to šlo úplně samo. Po návratu jsem se rozhodovala, zda chci hned začít učit na základní škole v Teplicích, anebo zkusit ještě jiné město. Jelikož jsem byla svobodná a bezdětná, říkala jsem si, že mi dojíždění nebude vadit a zkusila jsem se přihlásit do pohovoru na základní škole v Meziměstí, kde to dopadlo a já tam odučila rok, poté jsem otěhotněla a stala se maminkou. Při mateřské se mi naskytla možnost pronajmout si prostory na masírování a rozjela se tak má další etapa. Po druhé rodičovské dovolené jsem dostala nabídku učit angličtinu právě tady na základní škole v Teplicích a já ji přijala. Jsem tu již třetím rokem a jsem spokojená. Učím jen na poloviční úvazek a zbytek doplňuji moji druhou prací – masážemi a kraniosakrální terapií.

A co Vaši spolužáci, jsou tu také a vídáte se s nimi?

Někteří spolužáci ze základy nikdy neodešli a žijí tady v Teplicích. Naopak z těch, co odešli, se vrátilo jen málo. Nedávno jsme měli po dlouhé době sraz a bylo velmi příjemné je zase všechny vidět.

Cítíte se být součástí místní komunity, zapojujete se aktivně do jejího vytváření?

Moje sestra je v zastupitelstvu, obě jsme v kulturní komisi a aktivně se snažíme být součástí města. Nicméně od té doby, co mám dvě děti a dvě práce, času moc nezbývá. Ale když o něco jde, tak se rády zapojíme.

Podařilo se Vám díky kulturní komisi prosadit něco, na co byste byla hrdá?

Možná to nebylo úplně díky komisi, ale podařilo se nám spolu s dalšími členy města zařídit boulderovou stěnu v parku. O to jsme hodně stáli. Taky se nám povedlo díky naší žádosti a vstřícnému vedení města rozšířit herní prvky v parku, pomáhali jsme obnovit ples města a snažíme se zapojovat do jeho organizace. Již druhým rokem jsme uspořádali dětský den. Musím ale říct, že je to vždy ve spolupráci s ostatními, rozhodně to není pouze má zásluha. Navíc máme skvělou kulturní referentku, která spoustu věcí zvládne sama a my se ji snažíme být alespoň k ruce.

Vy jste loni uspěla ve výzvě Máme rádi Broumovsko, díky které vznikl u teplické základky amfiteátr. Čím to místo dnes žije?

Funguje to pěkně, je to skvělé. Chodíme tam s dětmi do přírodní učebny. Plánujeme tam opékání s rodiči a setkáváme se tam i my učitelé. Teď nás čeká podzimní slavnost, kdy budeme vařit a tvořit z produktů, které vypěstovaly děti kolem amfiteátru.

Na jaké téma by se podle vás měla ve Vašem okolí upínat větší pozornost a snaha to změnit?

Myslím, že je to větší nabídka bydlení pro mladé rodiny, a také více pracovních příležitostí. Potřebovali bychom více dětí jak do školky, tak do školy.

Kdybyste si měla vysnít jeden obchod, který by se tu měl objevit…

Tak by to byla pekárnička, taková ta opravdová s čerstvým pečivem.

Co byste popřála Broumovsku?

Aby i nadále vzkvétalo a bylo i do budoucna tak úžasným a přátelským místem na bydlení.

Rozhovor vychází jako součást tematického projektu „Adresa: Periferie. Jak ovlivňuje kvalita života na Broumovsku pohyb lidí“, který podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.

Editorka: Hana Valentová