25. let od revoluce. Vzpomínky režiséra Olivera Maliny Morgensterna

Doslova mi spadla brada. "Že by to konečně přišlo i k nám?" Domníval jsem se, že kluci přijeli s informacemi ohledně 10. prosince, kdy nepozavíraný zbytek Charty 77, VONS a mnozí další disidenti se připravovali na Den lidských práv zahájit revoluci, to, co předběhli studenti. Neboť jsme byli s Rumunskem jedna z posledních bašt, kde k pádu komunismu nic nenasvědčovalo. Vtipné bylo, že v týdnu před příjezdem kamarádů, za mnou byli dva tajní z StB Náchod. Ověřit si, že se nechystám do Prahy na jmenovaný Den lidských práv. Samozřejmě věděli, že jsem tam minulý rok byl, neboť mě jako písničkáře a undergroundového muzikanta měli ve svém hledáčku od roku 1985.

Už nevím, jestli to bylo v tom samém roce, ale zřejmě ano, kdy jsem se pohádal v hospodě ve Formance s jedním z udavačů a spolupracovníků StB, Michalem Bártkem, který byl na mě nasazen, ale to jsem se dozvěděl taky až mnohem později. Přesně to byl ten poprask, když vyšly noviny Ty rudá krávo. Neuvěřitelné, v tak malém městě, tolik udavačů a spolupracovníků státní bezpečnosti.

Já zastával názor, že jedině studenti s tímto bolševickým marasmem můžou něco udělat. V tu chvíli jsem byl za největšího blbce a všechno další. Ale opak byl pravdou, kdyby byli tušili kamarádi tohoto práskače, koho tak obdivují? Moje maličkost to tušila dávno před tím, ale to je jiný příběh. Neboť jsem neseděl na zadku a jezdil tam, kde se rodila cesta ke svobodě, většinou s kytarou, či za svobodnou kulturou undergroundu či bigbeatu. Což jsem dělal od studií, neboť pocházím z rodiny, kde velká část bratrů z otcovy strany byla v exilu, tak jsem o západním žití poměrně dosti věděl. Strýc Jirka v Austrálii, Jaroslav v USA, netřeba víc dodávat. Moje rodina stejně jako já pochází od řeky Moravy z Mohelnice. Jenom na vysvětlenou, že nepocházím z Broumova.

Ale zpět k příběhu, kdy mluvím o roku osmaosmdesátém, kdy jsem naslouchal, jako stovky dalších Václavu Havlovi, který 10. prosince na Den lidských práv vystoupil na Žižkově v Praze na neuvěřitelné demonstraci, kterou bolševik záhadně povolil. Což mělo svůj kontext, ale to věděla jenom hrstka informovaných, že Havel byl den před tím na snídani s ostatními disidenty, kde byl i tehdejší tajný kněz Václav Malý s francouzským prezidentem Mitterandem. Ale to už se s nástupem Gorbačova lámaly ledy a já jako mladý kluk byl u toho. Neboť o mnohých věcech jsem věděl od přátel, znal jsem jádro undergroundu Ivana Martina Jirouse zvaného Magor či z Vokno novin, které vycházely tajně či samizdatově. O tom, že jsem roznášel k podpisům Několik vět v Broumově a dále v republice, netřeba mluvit, to patřilo k mému postoji v boji proti totalitě, o kterém tady ve zkratce píši.

Přátelé dorazili právě v čas. S očekáváním jsme šli do mého bytu v Přadlácké ulici. V prvním poschodí se otevřely dveře a vylezl se svojí pravidelností soused a domovník Rudolf Stečinský zametat před svým prahem, což dělal vždycky, když mě někdo navštívil zvenčí. Samozřejmě byl taktéž úkolován na mojí maličkost, a jako komunista to pilně plnil, jak prosté a hloupé. S bujarostí a zprávami z Prahy jsem mu říkal: "Rudo, tohle už nezameteš ani sovětským smetákem." Tak zase hned zmizel, zřejmě podat hlášení. A my vlasatí kluci se smíchem pokračovali dál. Okamžitě jsme ladili rádio, Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, Poláky. Protože v Polsku už to dva roky vřelo a byli se svojí Solidarnośćí a Lechem Walesou na míle vpředu.

Moderátor začal vážně. "Praha. V pátek 17. listopadu proběhla demonstrace studentů za uctění památky zastřeleného studenta nacisty Jana Opletala. A opět tekla krev a dokonce se střílelo." Kluci měli recht. "Zastřeleným mladíkem je student matematicko - fyzikální fakulty University Karlovy." Jméno se ještě nevědělo a komolilo se všemi směry. Což byla neuvěřitelná kachna a pustil jí do světa tehdejší disident Petr Uhl, ale famózně to zafungovalo a naviklalo i kovaný komunisty. Lavina byla konečně v pohybu, běh událostí nastal. Až mnohem později, kdy už jsem bydlel v Praze, jsem se se zastřeleným Martinem Šmídem setkal osobně, prostřednictvím tehdejšího studenta gymnázia v Broumově Michala Hrubého. Ještě o něm bude řeč.

U rádia jsme seděli jako přikovaní a hltali každé slovo. V sobotu dopoledne opět poslové dobrých zpráv skočili do Trabanta a jeli evangelium šířit dál. Odpoledne, kdy mě ještě držela kocovina štěstí, poslouchal dokola všechny možné rušené i nerušené stanice. Taky usilovně přemýšlel, co podniknu. Mám jet do Prahy, nemám, co bude, abych u toho nechyběl. V neděli dopoledne potichu, jako anděl, vstoupil ke mně do bytu Martin Zavadil, kterému jsme říkali Anděl. Původem Pražák, který se přistěhoval za dědou do Olivětína. Sedl si na zem a mlčky jsme se radovali. Přeci už jenom po pětadvaceti letech nevím, jestli já nebo Martin jsme řekli, že by to něco chtělo! Utrhl jsem vrchní karton z papírové krabice, který v bytě zbyl po odstěhování mé ženy, kdy se rozhodla pro odluku v manželství. Nepříjemná chvíle v převratnou dobu, ale i to je život. Na tento karton jsme napsali červenou fixou: KRVAVÝ MASAKR STUDENTŮV PRAZE. Našel svíčku a šli s Martinem na broumovské náměstí k Mariánskému sloupu. Byla neděle a město bylo liduprázdné, jako vždycky. Karton položili ke kamennému historickému zábradlí a já zapálil svíčku. Odhaduji, že to mohlo být kolem třetí odpoledne. Byla poměrně zima a na lavičce dva typové, kteří tam sedávali vždycky, nevím, jak už se jmenovali, ale to nehraje roli. My stáli nad hořící svíčkou a oni přišli k nám a četli si ten karton s tím nápisem. Jeden z nich řekl: "Nekecáš kominíku?" Neboť mě takto znali z mé práce, kterou jsem vykonával díky soudruhům a mému disidentství, ale to tihle dva nemohli vědět. A s Ing. Františkem Jarošem, který dělal, taktéž kominíka jsme byli nejvzdělanější kominíci široko daleko. To byl právě ten strach, že když jsi nepěl bolševickou píseň, tak uměli soudruzi zamést s těmi, co měli jiný názor, jen co je pravda.

Jeden z těch kluků, vzal ten karton. "To musí být vidět." A jal se lézt na Mariánský sloup, než jsme se zmohli mu v tom zabránit, tak zapasoval ten kartonový nápis poměrně vysoko. Nevím už, mezi kterého svatého, ale nápis zářil do široka. V tom přímo před sloupem přistálo auto VB, určitě někdo ze soudruhů schován za záclony volal. Myslím, že se ten příslušník jmenoval Kolísko, ale to taky dnes nehraje roli, nechoval se nijak neurvale. Přišel k nám. "Co to má znamenat?" Mluvil na nás s Andělem. Pokrčil jsem rameny a řekl. "Umíte snad číst?" Dřív bych za to dostal určitě pendrekovou lázeň, ale v tento den už ne! Nasupeně se podíval a rozdupal hořící svíci s tím, že ten karton musíme okamžitě sundat. S Martinem jsme zavrtěli hlavou, že tuhle svíci ještě uhasil, ale ty ostatní už neuhasí a karton nesundáme, když je to pravda. Neboť přicházeli další lidé a nesli svíce. Myslím, že to byl dokonce můj spoluhráč z kapely Libor Krtička a jmenovaný student gymnázia, dnešní muzikant Michal Hrubý, oba bydleli v tu dobu na náměstí a zřejmě nás viděli. Příslušník skočil do bílo žlutého antonu a byl pryč. Už se stmívalo a u Mariánského sloupu hořelo několik svíček. Hrstka dalších lidí postávala na rozbitých chodnících, ale ke sloupu se báli ještě mnoho dní. Psal se 19. listopad 1989.

Ještě nutná zmínka ke studentům gymnázia Broumov, kteří se díky Michalovi Hrubému zachovali statečně. Kdy v pondělí 20. listopadu, možná v úterý 21. listopadu, tady si nejsem po těch letech úplně jistý. Kdy studenti přišli, s několika desítkami lidí, už na ozvučenou demonstraci, kterou jsem spunktoval s muzikanty Liborem Krtičkou a Petrem Fulkou. Opět u Mariánského sloupu, kde mimo mě už mluvili i mnozí jiní, tedy ti, co našli odvahu, ale kdo, to už si nevybavím. Určitě se o tom mluvilo 7. listopadu na připravované připomínce k 25. výročí této události, kde byl přítomen i čestný občan Broumova a duchovní Václav Malý. Následné dny se už připravovala větší demonstrace s panem Bůnou, Václavem Herzánem, doktorem Pindešem a mnohými dalšími.

Myslím, že ve středu 22. listopadu, kdy to v Praze všechno vřelo, a pod balkonem Melantrichu na Václavském náměstí byly statisíce lidí. Z balkonu mluvil Václav Havel, zpívala Marta Kubišová, dokonce přijel z emigrace Hutka s Krylem. A národ se probouzel ke svobodě, ze čtyřicetileté totality. Tak v Broumově po vyučování za mnou přišli do bytu Michal Hrubý s dalšími studenty, že jejich profesor soudruh Košťál, kovaný komunistický demagog, jim zakázal jít na další demonstraci, pod hrozbou vyhození ze školy. S tím, že nebudou poslouchat kominíka, který není schopen se naučit dvě věty anglicky. "Cože?" Byla moje reakce, kdy mi to studenti řekli. A vzpomněl si, že k jeho ženě, kdysi předtím chodil na angličtinu. Toto absurdní spojení komunisty se západním jazykem angličtinou mě dosti pobavilo. A vzkázal jsem Košťálovi po studentech, aby to nebylo obráceně, kdo bude ze školy vyhozen. Myslím, že soudruh Košťál, byl tak trochu blb. Což jsem se opět nepletl a následně z gymnázia i z Broumova zmizel.

I moje maličkost časem z Broumova odešla do víru světa do Prahy. Hudbu jsem pověsil na hřebík a šel za kameru a postupně vystudoval dokumentaristiku. S kamerou projel půl světa s oblíbeným cyklem Nová Cestománie a další pořady pro ČT, Barrandov a natočil několik oceněných celovečerních dokumentárních filmů atd. Absurdní výrok byl po okraj naplněn. S nenaučenými dvěma větami z angličtiny jsem procestoval Evropu, Asii, USA, Rusko.

Soudruhu Košťál se mýlil, jako všichni soudruzi a soudružky na celém světě. Protože svobodný člověk se ve svobodném světě neztratí, spíš naopak. Tak bych uzavřel svých pětadvacet let od zapálení svíčky na Broumovském náměstí, která v mém srdci hoří dodnes.

Ilustrační foto František Hrubý