AC Milan vs. Juventus

Text a foto Pavel Frydrych

Sobota, 12. listopadu 2022

Sdílet na:

Už jste si někdy zaletěli na fotbal do Itálie? Pavel Frydrych ano a své zážitky shrnul v dnešním fejetonu.

To si člověk prostě jednou řekne, že by se rád podíval na fotbal v Itálii, a protože má kamaráda, který fandí Juvetusu, je výběr jednoho z týmů jednoduchý. O druhém rozhodla snadnější letecká dostupnost do Milána než do Turína, takže je jasné, že tím zápasem bude fotbal na San Siru v Miláně mezi AC a Juve.

A pak přijde na řadu předprodej vstupenek, který probíhá v několika fázích: nejprve majitelé permanentek, potom fankluby AC po celé Evropě, a pak ten zbytek. Začíná se 14 dní před zápasem s úderem poledne. Ve dvanáct hodin si Tomáš sedl k PC, zadal požadavek na vstupenky do systému AC Milan a čekal na potvrzení a čekal… a čekal… a čekal a kolem šesté večer přišla zpráva, že vstupenky jsou vyprodané a předprodej končí. Ale sakra… my nemáme ty vstupenky! Začalo další kolo hledání – oslovujeme Fan klub AC Milan v České republice, hledáme dál, až nakonec najdeme jednoho slušnějšího překupníka, který si přihodil jen 30% a máme zajištěný všechno: letenky do Bergama, autobus do Milána, ubytování na místě a vstupenky na fotbal.

Bydlíme vzdušnou čarou cca 500 metrů od San Sira. Na silnici, kde potkáváme tak padesát aut za hodinu, se tři hodiny před začátkem fotbalu začíná tvořit kolona. V autech jsou k vidění červenočerné barvy a dresy AC. Já si oblékám červenou košili a přes ramena si přehazuju černý svetr jehož rukávy přes hrudník padají k pasu a imitují červenočerné pruhy dresu AC. Místní mě budou milovat.

Chodník ke stadionu si nezadá se zácpou na silnici.

Před stadionem dav.

Kupujeme si šálu s datem dnešního fotbalu. Samozřejmě červeno-černou.

Rozebíráme si vstupenky, kdyby nás dav rozdělil, tak abychom se všichni dostali dovnitř. Naše šťastné číslo: brána č. 6. Míříme pomalu v davu k ní. Já se Šufťou jsme kousek před Tomášem a v tom se najednou pohnou policajti se štíty a rozdělí dav, čímž vytvoří uličku pro fanoušky Juventusu, aby mohli jít na stadion. Tomáš zůstává někde za kordonem policie a my hledáme bránu č. 6. Trochu nás vyděsí, když zjistíme, že je zavřená a jeden z pořadatelů nás posílá k bráně č. 10, a pak kamsi k ambulanci.

Znovu potkáváme Tomáše.

Před námi dvojice z Anglie: otec a malý syn (cca 10 let), oba v červenočerných dresech a oba řešící stejný problém jako my tři. Podle pokynů procházíme kolem ambulance na jakési parkoviště. Začíná nám to být podezřelé.

Na nesmělou otázku: „Hele, nejsme mezi fanouškama Juventusu?“, dostáváme odpověď, když jakási dvojice přistoupí k Angličanům a otce vysvlíknou z dresu AC. U mě se pak jeden z nich zastaví a vypadá skutečně úchvatně: hlava dohola, od vrchu hlavy dolů za ucho dlouhá jizva – a sundává mi z krku šálu a rve mi ji do kapsy tak hluboko, že mám pocit, že musí protrhnout podšívku. Snažíme se mu vysvětlit, že se jedná o suvenýr. Druhý fanda Juventusu sundává šálu Šufťovi. Pokus o záchranu v podobě, že jsme z České republiky a od nás je přece Grande Paolo, moc nezabírá. Ale dávaj nám pokoj, protože dav se pohne. Kousek před náma na sebe řvou fanoušci s pořadateli, ale nikoho to moc nevzrušuje. Kamarád Jizva se v davu nedaleko sice občas mihne, ale asi jsme ho přestali zajímat.

Šufťa mi vysvětluje, že nemůžu lidi škatulkovat hned na první dobrou: „Tu jizvu může mít z dětství, kdy někde spadnul. Jinak to je zahrádkář, který se prioritně věnuje pěstování kedluben a doma na vesnici rozdává babičkám sazeničky.“ Nedá se říct, že by mě to nějak moc uklidnilo.

Kontrola vstupenek + doklady.

Pak ještě další kontrola: všichni vytahují věci z kapes, sundávají bundy a mikiny a zvedají ruce. Mně stačí jenom vytáhnout věci z kapes – když pořadatel zahlídne šálu AC, vytřeští oči, řekne jenom: „Mamma mia!“ Neuklidnil mě o moc víc než Šufťa před pár minutami. A hned volá na kolegu, debata jistě stojí za to, ale protože je vedená v italštině můžeme se jenom dohadovat: „Podívej, tenhle blbec má s sebou šálu AC. Bože, to je vůl! Neposadíme ho někam jinam? Je vyprodáno, nemáme kam!“ Asi něco takovýho. Pak mi pořadatel jasně dokáže, že šálu lze do kapsy narvat ještě o kus hloub, než to udělal můj kamarád Jizva. A ještě mi vytáhne košili a přehodí ji přes nejnebezpečnější věc, kterou mám – červenočernou šálu.

Myslím si, že už mám klid, když mě najednou někdo chytne kolem ramen a řekne: „Repubblica ceca“. Můj kamarád Jizva se na mě mile usmívá a ptá se, jestli jsem komunista. Kroutím hlavou, že ne. Odpoví něco v tom smyslu, že on taky ne, protože nejlepší a nejpopulárnější politik v Itálii je, byl a bude Duce. Jen se o tom na poloostrově Apeninském mlčí. (Vzpomenu si, že první espreso v Miláně jsem pil na malém náměstí, kde v dubnu 45 stála benzínka, kde ho pověsili hlavou dolů.) A když projdu testem z dějin Itálie a přiznám, že vím, že Duce se říkalo Mussolinimu, rozesměje ho to, pouští moje ramena a na rozloučenou mi srozumitelným gestem vysvětlí, že si mě bude hlídat.

Pak už konečně jdeme na stadion.

81 tisíc diváků.

AC vyhrává 2:0.

Pro nás to znamená, že na tribuně jsme prohráli, ale venku jsme vítězové. Takže vlastně nakonec všeobecná spokojenost. Jen při cestě ze stadionu na večeři mám trochu obavy, aby majitel nebyl náhodou fanda Interu!