Antikvariáty, kavárny & další nástrahy (velko)měst

Antikvariáty dělím na ty, kde tomu moc nerozumí (rozuměj: tam kde na to moje peněženka bez potíží stačí), kde tomu rozumí (tedy maximální ceny, které jsem ochoten platit) a kde se zbláznili. Je to asi tak jemné dělení, jakým je dělení obtížnosti horolezeckého výstupu: jde to, jde to blbě a nejde to. Jednotlivé stupně obtížnosti se mění podle právě existující formy (v případě antikvariátů finanční) a třeba i podle toho, jak jsem zrovna na dnešek vyspal.

Naprostá většina mých bývalých přítelkyň mi před návštěvou měst a velkoměst řekla, že "jeden, maximálně dva antikvariáty" a v dodatku ještě přesně definovala částku, která může změnit majitele. Je zvláštní, že počet míst ani částka se nikdy netýkala obchodních domů a prodejen módy. Ale protože antíky byly většinou jako první na seznamu, další nakupování mi moc nevadilo. Někde jsem se posadil s knihou a čas se kolem houpavým krokem gentlemana prošel sem a tam, a já pak zaklapl knihu a přešel k dalšímu místu, kam přece nelze nezajít.

Změna nastala až s Martinou. Nedokážu si už vybavit, zda byla pomalá a já jen nevnímal drobné náznaky, nebo se to stalo naráz. Ale poprvé jsem to uviděl před několika lety v Olomouci. Antikvariát kde tomu rozumí, nasávám tu neopakovatelnou vůni knih, listuji, vybírám, usmívám se a pak si všimnu stohu knih, který se nakupil vedle batohu, a které vybrala Martina. Trochu jsem se lekl. Za pár minut se kupa zase o něco zvětšila. Přešel jsem k ní a prohlížel si vybrané tituly. A zpětně musím uznat, že má dobrý literární vkus – a v koutku duše si neskromně říkám, že za to můžu trochu i já. Ta hromada knih mi byla nakonec vysvětlena celkem pragmaticky: "Vždyť to jsou věci, který zajímaj hlavně tebe!" A mám to! Jako když se výchova vymkne z rukou. Na tohle se nedá nijak reagovat (kromě úsměvu) – a samozřejmě: nejkrásnější dárek pro blízkou osobu je dárek takový, který je částečně dárkem i pro dárce.

A docela nedávno se to opakovalo v Hradci Králové. Martinou vybraná hromada knih rostla, kupila se, bobtnala a já jen posuzoval její objem s objemem batohu. Ale věděl jsem, že to jsou knihy, "který zajímaj hlavně mě", takže jsem mlčel. Jen jsem ve finální selekci odstranil tituly, které doma už máme. Pak jsme vyšli ven na ulici. Studeně foukalo a teploměr naznačoval, že jaro ani léto takhle opravdu nevypadá. Za rohem se ale objevila nablýskaná a lákající kavárna. Nejspíš ani nebylo potřeba se domlouvat, prostě jsme zašli dovnitř a posadili se ke stolku. Uvědomil jsem si, že kavárny, které se začaly v našich městech a velkoměstech znovuobjevovat, jsou další nástrahou, týkající se bezprostředně mojí maličkosti. Objednali jsme si. Martina vyřizovala nějaké pracovní telefonáty a já si vytáhl sešit a začal psát tenhle fejeton: Nástrahy měst a velkoměst mohou vypadat různě...

Napadá mě, že mám vlastně rád všechny tyhle nástrahy měst a velkoměst. A o to přece jde, ne?