Až se srdce v popel promění, po větru jej hoďte...

Opět nastal čas dušiček. Setkávání se živých s mrtvými. Čas vzpomínek, úcty, uvědomění si.

Všichni máme někde své milé, kteří museli odejít. A jednou budeme i my s těmi, kterým bude zapálená svíčka, položeny květiny... Smrt je něco, co nás staví do jedné řady, co nás i sbližuje. Slovy Františka Čelakovského – V jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem. To je to první, co jistě můžeme mít na mysli právě v tento den, kdy jsou hřbitovy plné lidí, světel a květin. Ve smrti je určitá rovnost.

My starší máme odchod z tohoto světa před očima často. Prostě – už se kácí v našem lese... S odžitým časem si uvědomujeme, jak je lidské tělo křehounké. Jímá nás úžas nad tím, co všechno muselo a musí vydržet. Mládí bere všechno jako samozřejmé. Udělejme si čas a choďme se svými dětmi a vnoučaty na hřbitovy i v průběhu roku. Za svými odešlými, ale i za známými či neznámými. Náhrobky povídají. Vzpomínky se vyrojí. Mnohdy si uvědomíme, kolik času už zase uteklo...

Mějme na paměti, že každému z nás je souzen jen doušek z poháru věčnosti.