Boty s vlastní inteligencí

Pavel Frydrych

Čtvrtek, 14. října 2021

Sdílet na:

Dave Lister z těžařské lodi Červený trpaslík Jupiterské důlní společnosti jednou vypravuje Rimmerovi, že si jeho kamarád koupil boty s vlastní inteligencí. „Moh jsi bej nalitej doslova jak dělo a boty tě vždycky odnesly domů,“ vysvětloval. „Jenomže jednou boty mýho kamaráda odnesly na druhej konec města. A pak dokonce do jinýho města. Prostě je přestalo bavit chodit jenom do hospody a domů a chtěly si taky vyzkoušet, jaký to je vyrazit si někam jinam.“ Příběh pak pokračuje dál, ale pro potřeby tohoto fejetonu stačí jen tato malá část.

Protože mám pocit, hraničící s jistotou, že boty s vlastní inteligencí už u nás jsou na trhu! Vstoupily bez fanfár a bez světel ramp, ale jsou tady!

Třeba takové pantofle. Člověk kolem nich doma projde, koukne se na ně a pokud ho vůbec něco napadne, tak jen to, že to jsou obyčejné pantofle. Nic víc. Ale pantofle, které mám doma, takové jsou jen na první pohled. Neboť občas se samy od sebe přemístí. A objeví se tu u altánu, pak mezi jahodami nebo u kompostu. Člověk žasne, kam až došly. Jen přes plot jim to zatím nejde. O tom, že se přemísťují naprosto samostatně svědčí fakt, že když jednu z nich najdu, řekněme třeba pod třešní a nesu ji v ruce domů k její levé či pravé polovině, naši psi se tváří jako že nic, že i je samotné zajímá, jak se taková bota vlastně mohla někam na zahradu dostat.

Prostě ty pantofle mají vlastní inteligenci a nebaví je čekat v chodbě, až si nějaká noha vzpomene, že by si je mohla nazout. A tahle nemoc se u nás šíří se stejnou intenzitou jako covid ve světě. Od pantoflů se nakazily i moje zimní boty a sandály a některé z bot Martiny. A občas si samy vyrazí na procházku po zahradě.

Ale tím to nekončí.

Vlastní inteligence bot se pomalu šíří i po městě. Na začátku července, jsem jednou ráno šel koupit snídani. Při cestě do města bylo vše v pořádku. Svítilo slunce, ale vzduch byl ještě ranně chladný a po chodníku v Tyršově ulici nikdo nešel. Jen já.

Při cestě zpátky to ale tam už bylo. Kousek za vchodem na poštu stála uprostřed chodníku zimní bota. Osamocená a opuštěná. A nikde nikdo. Chvíli jsme se na ni díval a pochopil jsem, že ani ji nebavilo jen tak stát někde v botníku, a tak si vyrazila ven. Asi zabloudila, napadlo mě. A projevil jsem se jako „sobý hnusec“, řečeno s panem Jirotkou (hnusný sobec, opraveno panem Saturninem a dědečkem). Botu jsem obešel a pokračoval dál k domovu. Po dvou třech krocích jsem jasně uslyšel, jak si dupla. Ale nakopnout mě, se neodvážila.

Asi dva týdny na to, jsem zatočil z Tomkovi ulice do uličky dolů k Ledhujce. Kousek vedle dveří do domu čp. 69 byla. Jedna pantofel. Čelem dolů k Damiánce a Ledhujce. Ještě byla celá rozpálená z toho, jak utíkala. Zastavil jsme se za ní. Bylo to dobré, protože o mně nevěděla a foukalo směrem ode mě k ní. Ale už se nepohnula. Opět jsem ji obešel. Loupla po mě podrážkou, ale nic víc. Tahle si už ani nedupla. Přesto jsem radši přidal, abych byl co nejdřív za rohem a zmizel z jejího zorného úhlu. Co může člověk vědět, co takovou opuštěnou pantofel napadne.

Takže už jsou tady! Je to jasné! A všichni to před námi akorát tají! Zatím nevím cui bono, ale nebude dlouho trvat a někdo se prořekne. Zatím tenhle text sdílejte, než to smažou! A buďte ve střehu! Boty s vlastní inteligencí nejsou fikcí z nějakého filmového seriálu, ale skutečností, která ohrožuje nás lidi. A proto to tají!