Bouřlivě májově

Bylo plno, i pouliční lampy se tlačily dovnitř. Koncert začal a loď se rytmicky rozkývala. Skla se parnem zakulatila a vypoulila zrcadla karikatury. Zpěvačka swingovala, že je single. Basa přizvukovala a piano zubatě klapalo na druhou. Raf... raf, raf! A mě u toho napadlo, že když nás něco bolí, uděláme z toho často svoji přednost a v rovině vtipu to dáme k odivu všem. A lidé se smáli, protože ti, kteří byli taky single, si možná teď nepřipadali až tak singlovatě sami. A ti, kteří single nebyli, byli zřejmě párově šťastní, že oni v tomhle nejedou.

A o přestávce ta zpěvavá lady v červeném zavřískala: "Mám k tomuhle koncertu 30 lajků, tedy jen od svých bývalých, cha, cha, cha..." Znělo to dost hraně, ale divákům se to líbilo. Roztleskali se tak, až to roztočilo víry kolem lodi, a ta se povážlivě zhoupla. Nálada v baru kulminovala i na palubě to svištělo. Smetana by se divil, jak děsivě může Vltava vypadat a znít. Bylo před bouří. Magická Praha plivala své bolesti a já čekala, kdy se začnou po zábradlí parníku plazit vodní příšery a netvoři.

Bylo vlhko, venku i uvnitř. Město bylo ale stále vyprahle osamělé. S prvními kapkami deště swingovalo vesele i truchlivě zároveň. Pauza končila a fistule rozezněla do mikrofonu pár dalších falšů: "Můj manžel by se divil, kdybych tedy nějakého měla, cha, cha..." Dvojice u vedlejšího stolu se přestala smát. Možná jim došla nálada nebo slzy nebo míchaný drink. Možná se chtěli pohladit, ale tekla mezi nimi řeka. A možná se jen začali bát, že zůstanou sami, nebo že zůstanou spolu...

A pak začalo naráz pršet, silně, prudce, touživě, po období sucha. Koncert končil a dvojice se rozešla domů. A já si vzpomněla na svého kamaráda saxofonistu, který s nadsázkou tvrdí, že když se koncert daří, lidé odcházejí už v jeho průběhu. Říká se, že hudba lidi spojuje...

Po pár dnech jsem hopkala doma ze břehu Stěnavy nakrmit kačeny zbytkem housky. A pozorovala, jak si tam ty kačky pluly v párech. A pravda, bylo tam i dost single kačerů, kteří si srovnávali peří a vyhřívali se na kamenech. A celé to kachní společenství působilo jaksi vyrovnaně, spokojeně a přirozeně. A skrze skla růžových slunečních brýlí v tom májovém slunci i lehce romanticky. Skoro jako když jsem cestou domů potkala dvojici bezdomovců, která se vedla za ruce... Asi před májovou bouřkou...