Boutiques de la ville de Paris

A k prvnímu odstavci musím napsat i druhý: a mně móda vůbec nezajímá. Když jsme šli po Champs-Élysées a minuli obchod „Zara Home“, netušil jsem, kdo to Zara Home je... ale Martina věděla hned. Nebo se aspoň tak tvářila, protože řekla: „To jsem nevěděla, že Zara je i Home.“ Z toho jsem si odvodil, že Zara je kdosi, kdo dlouho nebyl home, ale teď už je. Ovšem jsem si to myslel jen do další chvíle, kdy mi Martina vysvětlila, že Zara je značka, nikoliv živý člověk, který nebyl home, ale teď už spokojený domov na Champs-Élysées našel, ale jedná se obchod s novým sortimentem zboží. Tudíž v tuto chvíli vím, že Zara značka. Doposud jsem znal pouze Coco Chanel... Ale když jsme míjeli obchod Louis Vuitton, věděl jsme hned, že to není fotbalista ani spisovatel, natož výtvarník nebo jaderný fyzik.

Móda mě nechává v klidu: nerozeznám značkový svetr od neznačkového, ale předpokládám, že v silném větru oba profouknou. A podobně to mám i se zbytkem oblečení. Pokud doma potřebuju, abych na nějaké akci „nedělal ostudu“, poprosím Martinu, aby mi vybrala něco na sebe.

Martinu móda zajímá. A nejspíš i baví. Existují věci, kterým jsem ještě nepřišel na kloub. Třeba jaká kabelka se hodí k jakým šatům (i když tady souvislost ještě chápu), ale při nutnosti sladit boty a pokrývku hlavy, mi už souvislosti unikají. Než je objevovat, mi přijde snazší, pochopit Teorii relativity.

A druhý den v Paříži začaly Martinu tlačit boty. Boty, ve kterých najednou nachodila spoustu kilometrů po tvrdých chodnících a v sálech Louvre. A večer už noha trpěla tak, že cesta, která nám den před tím zabrala 15 minut, trvala skoro hodinu. Díky tomu jsem měl mnoho příležitostí prohlédnout si kouzelné okolí Nemocnice svatého Ludvíka (Hôpital Saint-Louis) – no, za moc nestojí, je to prostě Paříž, kam turistické výpravy nechodí. Další den ráno bylo nutné koupit nové boty. Samozřejmě na základě Murphyho zákonů, jsme dlouho neviděli žádnou botárnu. Až po víc jak hodině, se před námi vyloupl obchodní dům s chaussures.

„Prosím tě,“ říkal jsem Martině, „je jedno, jak budou vypadat. Hlavně aby tě netlačily.“ Odpověděla mi, že to je přece jasný a pak víc jak půl hodiny hledala nějaké, které by se jí líbily, nakonec si další čtvrt hodinu vybírala mezi dvěma favority, aby si úplně ve finále vybrala ty třetí. Zdůvodnila to tím, že za ty prachy si přeci v Paříži nekoupí boty, který se jí nelíbí. A tak další kroky po chodnících hlavního města módy už byly v nových, červených botách. Zdálo se, že je čas, abych si užil pařížské chodníky i já. Zamířili jsme k Lucemburským zahradám, krájíme metry úzkých uliček, kde chodníky zužují židle a stolečky kaváren, výlohy butiků, cukráren, prodejen parket a samozřejmě teď už je na každém rohu botárna. U butiků se chci zastavit, protože souvisí s názvem tohoto fejetonu. Vlastně jinak: u jednoho butiku se zastavila Martina. Ve výloze zářily směrem k ní šaty se vzorem obrazů Pieta Mondriana. Chcete, aby manželku přestaly bolet nohy? Zkuste jí koupit šaty! Aspoň já to zkusil. Mondrian bezpečně vyléčil bolest chodidel i lýtek. A v dalším butiku – o pár stovek metrů dál – vyléčila kabelka i bolest podkolení. Samozřejmě, že ladila k botám a půjde i k šatům! Člověk – tedy já – by si myslel, že z toho bude Martina u vytržení. Móda z Paříže, kterou si veze domů! Ale celé odpoledne neřešila nic jinýho, než že potřebuje novou peněženku, protože ta, kterou má, má úplně blbou barvu a je moc velká. A tak večer nová červená peněženka vyléčila i poslední zbytky bolesti nohou.

Tak jako z logiky Teorie relativity plyne, že čas se uvnitř pohybujícího tělesa relativně zpomaluje; platí i, že k červené kabelce nejde mít jinou než červenou peněženku.

Paříž je prostě hlavním městem módy, které dokáže vyléčit nejednu bolest.

A pro mě se stala místem, kde jsem začal sbírat tužky. Obyčejné tužky, které se prodávají jako suvenýry. Už mám čtyři. Z Louvre, Montmartre, červeno-modro-bílou s nápisem „Paris“ a tu poslední se vzorem Mondriana. Aby ladila, to přede dá rozum!

Pavel Frydrych, 23. 2. 2020 na letišti Beauvais-Tille