Broumovák na startu běžeckého závodu Powerscourt Ridge v Irsku

Sobota ráno. Kvůli práci a škole jsem se nestihnul proběhnout ani na půl hodiny od minulýho úterý. Chtěl jsem jít rozhýbat nohy včera, aspoň lehounce na dvacet minut, ale po další noční krasojízdě s paleťákem jsem sebou prásknul rovnou do postele, abych se probudil v 9 večer a neusnul někde do tří. Aspoň jsem měl šanci uvařit si moje oblíbený bucatini arrabbiata, dát si k nim jeden polský ležák, a nafutrovat tak do sebe nějaký karbohydráty.

Teď je půl sedmý ráno a za oknem je pěknej chcanec. Mám nějaký 4 hodiny do startu, tak jedem. Pořádná miska vloček s lňeným semínkem, banán, mandarinka. Sakra, mně je blbě, takhle mě přece včera v krku neškrábalo, nebo jo? Nemám snad, ty vole, teplotu? Radši ji měřit nebudu. Chvilku mi trvá najít nurofen, ale nakonec jeden polykám, zapíjím zeleným čajem s citrónem, následuje černej čaj, pro změnu s citrónem. Mně je fakt ale blbě, že bych to odpískal? Na tenhle závod jsem se ale fakt těšil, do prkýnka... Hele, vždycky prostě můžeš vzdát. Navíc je možnost v půlce otočit a běžet jen malý okruh. Takže jakýpak copak.

Můj odvoz potkávám v nejbrhůdu kousek blíž k centru, autobus má půlhodinovej interval, ale nerad na sebe nechávám někoho čekat, tak jedu o jeden dřív a zkouším se na tu půlhodinu nějak zabavit. Hmm, nakonec lezu do fast foodu na kafe a do koupelny, jak se tady říká, aby se náhodou někdo nepohoršil. Bez problémů potkávám Gera, můj odvoz, po cestě nabíráme španělskou triatlonistku Marisol, co na tenhle běh přijela až z Galway a spala v hostelu, a jedem směr hory.

Klasickej dril, registrace, nezávazná konverzace s lidma, co jsem s nima už někde běžel, a potkávám kamaráda Luiho, co šel pěkně procházkou z konečný a nechal si stejně jako já všechny věci u Gera v autě, což v našem příběhu ještě sehraje nemalou roli. Tak teď, když už víte, že jsem ráno snídal, na závod jel autem a po cestě si dal kafe, můžeme přejít na stať. A taky na start.

Jdu se lehce proklusat, malinko to rozpumpovat. Docela jsem se zadýchal a při takovém mém zahřívacím poskakování v podřepu mi něco přeskočilo pod kolenem. Krásně nám to začíná, pořád ještě ale můžu běžet jen tu kratší trasu. Startuju společně s Luim, ale říkám mu, ať se neohlíží, že to vezmu polehounku a uvidím. Že se potkáme v cíli.

Začátek je po kamenité lesní cestě, ne úplně mírný a docela táhlý kopec. Daří se mi najít tempo a klušu v docela velkým houfu. Ve třetí serpentině potkávám Marisol, asi chudinka přepálila start, jak je zvyklá na rovinky. Je mi jí líto, ale strach o ni nemám, na rozdíl ode mě zase umí dobře plavat. Cesta nás po chvíli vyplivne na mýtince, kde sice není hospoda, ale zato odbočka do kopce na Maulin. Jako kluci říkali, že je to krpál, ale ty vole. Tak pojď, brachu. Ruce na kolena, hlavu vzhůru, nádech, výdech a jedem. Měl jsem běžet ze startu trochu rychlejc, pěšinka je úzká, tak jdu pěkně v karavaně a nemám šanci dostat se dopředu. Teda ne, že bych mohl jít o moc rychlejc. Tak občas ulevím nohám chůzí pozpátku a kochám se výhledem. No, stoupáme pěkně.

Napojíme se na úzkou pěšinku více méně po traverzu. Celou noc pěkně pršelo a moc se toho od tý doby nezměnilo, tak místo pěšiny se vlastně brodíme po kotníky v potoce. Začíná mě to bavit. Poslední lehký stoupák, podaří se mi dostat pár míst dopředu a zjistím, že se mi rozvázala tkanička. Zavazuju, utahuju pořádně, ztratím, co jsem získal, ruce na kolena a pěkně znovu. Pár lidí (těch stejných) zase předejdu, a než se rozkoukám, jsem na vrcholu Maulinu (570m).

Lehce se rozbíhám. Nohy se mi neklepou, je to dobrý. Rozžvýkám si jednu datli na chuť a pustím se do sjezdu, nebo jak se tomu vlastně v tomhle sportu říká. Dokopec a zkopec? To dává smysl. Ve zkopcích si docela věřím. Prý je to možná tím, že jsem z kola zvyklý na rychlost, a tak se tolik nebojím. To je ale blbost, samozřejmě mám respekt jak sviňa. Zvlášť na šutrech jako tady.

V dokopci na Maulin jsem skoro na kontakt došel Keitha, kterého znám z tréninku Mud Sweat & Runners, se kterými si občas chodím zaběhat. Má o hromadu víc zkušeností, tak si dávám za úkol se ho držet, co to dá. Ale že mu to peláší, fotrovi jednomu! Jen tak tak mu stačím. Cesta je fakt hodně kamenitá a rozbitá, navíc to ukluzaný blátíčko do toho... Myslím, že oba běžíme dost na hraně. Keithovi to jednou docela nebezpečně ustřelilo, ale naštěstí to ustál. Koukám, před náma kaluž jak kráva, irský kolega se toho nebojí a vletí přímo do ní. Vypadá to, že tam není žádnej zádrhel a stejně se mi nechce brzdit, tak do ní taky vlítnu "full speed ahead", jak se říká. Přítomný fotograf z nás má očividnou radost.

Přichází odbočka na kratší okruh, ale jsem v takovým rauši, že o tom nepřemýšlím ani na moment. Po vzácném kousku rovinky následuje neskutečně strmý seběh do údolí k řece, v podstatě nad slavný Powescourt Waterfall. Je to šílěně uklouzaný a technický, dávám to pěkně na jistotu, a jak tak koukám, nejsem sám. Přebíháme řeku (po lávce) a po zkopci a údolí následuje logicky dokopec. Je to docela strmý, ale dá se to. Nacházím tempíčko, jako naschvál stejný s jednou sličnou běžkyní. Tyhle náhodičky mám rád. Prohodíme pár udýchaných slov a jsme nahoře cobydup. Tam se teda nezachovám vůbec jako gentleman a normálně jí uteču.

Keitha mám pořád na dohled, ale v začátku stoupání na Djouce mu asi dojdou síly, protože se dostanu před něj a celkem rychle ho nechávám za sebou. Stoupáme po trávě mezi ovčíma hovínkama, taková irská idylka. Je to ale prapodivnej dokopec, vůbec nemůžu chytnout tempo. Nevím, jestli běžet nebo jít nebo jako co... Jak o tom tak medituju, vidím proti mně běžet první dva běžce, co už se vydrápali nahoru a udělali kolečko na druhou stranu a zpátky na tuhle pěšinu. To si dělaj prdel, ne? To jsou hrozný hovada, ty vole.

Začíná to být zase strmý jak kráva, ruce na kolena, hlavu nahoru, links-zwo-drei-vier, links-zwo-drei-vier. Prohodím pár slov s chlapíkem, který se řečnicky zeptá, proč si tohle dělá. Odvětím, že kvůli těm výhledům. Těm výhledům, který nevidíme, poněvadž jsou za náma a taky proto, že jsme zmizeli v mracích.

Konečně jsme nahoře na hoře Djouce (725m) a začíná to být ono. Vítr, co by tě rozseknul vejpůl, k tomu déšť, to se pěkně zařízne pod kůži. Doslova. Tohle mám rád, tohle mě ba.
Cestou dolů ten vítr fučí z pravoboku takovým stylem, že mi při každým větším skoku podsekává nohy. To je naprostá paráda, tohle si prostě za prachy nekoupíš. Škoda jen, že mi z toho šíleně slzí oči a vidím úplný nic.

Trasa se stáčí po lávce alias boardwalku doleva po traverzu, ten šílenej vítr mi jak urvanej z řetězu fučí do zad, to je hrozná síla. Končí boardwalk, končí vítr, začíná bahno střídaný neskutečně uklouzanýma balvanama, kde to pár lidí dává pro jistotu po čtyrech. Jak tady ta vedoucí skupina musela letět, to mi hlava nebere. Šílený střelci, fakt že jo! Ještě chvíli běžíme po traverzu, užíváme si výhledy na mou oblíbenou Great Sugarloaf a dál až na Irské moře a za chvilku sbíháme po cestě, kde jsem předtím potkal budoucí vítěze.

Přestává pršet a nad horizontem to rozbaluje neskutečně široká a celá půlkruhová duha. Ty vole, to je romantika. Kochám se tím a říkám si, jak je na tom světě krásně, abych si hned v zápětí mohl říct, že tady něco nehraje. No jasně, pravá noha už měla být dávno před levou, to je ono. No jo, to by mi ale ta levá nesměla ujet po tý nádherný ikonický zelený irský zasraný trávě čtyřicet čísel před zbytek těla. Tomu, jak jsem tuhle situaci ustál, se divím skoro stejně jako tomu skřeku, co mi vyšel z hrdla. Budu si muset skočit ke svýmu exorcistovi na preventivní prohlídku.

Ale dobrý, dobrý, jseš kabrňák. Sbíhám zpátky dolů k řece, a ten prudký technický zkopec se stává prudkým technickým dokopcem. A tohle nebylo v plánu. Z ničeho nic chytám neskutečnou křeč do přední strany stehen. Zastavuju, opírám se o sloupek, lehce je protahuju, rozkousávám dvě datle najednou a zapíjím to tolika vody, kolik v sobě zvládnu za chodu udržet. Není to žádná sláva, ale můžu jít. Nahoře se falešně usměju na traťovýho komisaře a napojím se na ten malý okruh, který mě dovede do cíle... Sbíhám krásnou pěšinkou, a i když bych na těch šutrech neměl, tak se občas podívám za sebe na ten slavný vodopád. To je scenérie, do prdele.

Cesta se na pár místech větví a běžím sám. Doufám, že jsem někde nezapomněl odbočit. Občas houknu na kolemjdoucí turisty, jestli viděli někoho běžet přede mnou a zdá se, že běžím dobře. Na začátku lesa potkávám výpravu školních děvčat, která se mě vydatným pištěním a zvoláním járyjáryjáry snaží podpořit. Díky za to. Na cestě, kde jsem po startu potkal Marisol, mě šíleným tempem předbíhá nějakej cápek. Zkouším se ho chytnout, ale po pěti krocích to vzdávám, stehna mi to nedovolí. Nevím, jestli je to nedostatkem tréninku a odpočinku nebo tou hromadou práce, ale takový křeče jsem ještě neměl. Uff... A sakra, támhle je nějaká pěkná turistka. Hlavu vzhůru, trošku zrychli a tvař se, že ti není na umření. Usmívá se a mává, tak jsem to asi zahrál dobře. Už je za zatáčkou a já se pomalu řítím do cíle.

Jelikož jsme v Irsku, tak oficiální čas nevím doteď, ale nakonec jsem těch 16 kiláků s těměř 1000m stoupáním zvládnul za nějakých 1:50. To vzhledem k okolnostem není zas tak hrozný, si říkám.

Pomalu chodím do kolečka, snažím se zklidnit svaly, loudám se k autu a... Auto nikde. No to snad? Co to jako? Obejdu celý parkoviště třikrát dokola, ale ani známka po nikom a po ničem. Kdybych si aspoň u Gera nenechal telefon, abych mu mohl cinknout. A taky teplou mikinu. A dlouhý kalhoty. Do hajzlu. Se září v očích zahlédnu Luiho. Když mu řeknu, že auto je pryč a tím pádem asi i Ger, tak začne být stejně zoufalý jako já. Naštěstí u sebe telefon má, tak tomu šoférovi voláme. Na druhý pokus se nám daří se dovolat. Frajerovi to dneska bohužel nevyšlo a šel na budku v tom kamenitým klesání z Maulinu. Prej se docela pomlátil, hlavně ruka a zápěstí to odnesly, a přítomný záchranář mu poradil, aby jel hned do nemocnice. Věci máme v autě u ředitelky závodu. Konec dobrý, všechno dobré. Gerovi jsem volal druhý den a prý všechno v pohodě, jen má pár krvavých šrámů. I odvoz zpátky do Dublinu jsem nakonec našel.

Jó, Irsko. To je brutální lyrika.

Foto Actionphotography.ie / Irish Mountain Running Association