Být nejrychlejší na dálnici
Neděle, 9. ledna 2022
.jpg)
Nedělní fejeton Pavla Frydrycha
Po dálnici jsem jel, stejně jako všichni ostatní, mnohokrát. Stovky, možná tisíce kilometrů. Autem, v kamionu nebo autobusem. Prostě jsem jel. A vždycky to auto, ve kterým jsem seděl, někdo předjel. Nikdy jsem neseděl v nejrychlejším autě na dálnici. Nikdy. Nikdy jsme se na dálnici nepohyboval nejrychleji ze všech v dohledu.
Až v polovině prázdnin 2021. Tohle datum se nejspíš budu snažit si zapamatovat. Protože v polovině prázdnin jsme se konečně pohyboval po dálnici nejrychleji ze všech.
Začalo to už za Hradcem Králové informací, že na osmém kilometru je dálnice na Prahu úplně uzavřena. A za Poděbrady už příkaz naváděl kamiony mimo dálnici. A na posledních asi pěti kilometrech před sjezdem na osmém kilometru začala kolona. Každý někdy viděl, nebo zažil kolonu na dálnici. Ale tady auta víc stála, než aby se pohybovala.
Koukal jsme se z okýnka a kouřil. Vedro a nuda k ukousání.
Pak jsem vystoupil a řekl Martině, že se jdu projít. A kráčel jsme po kraji dálnice vedle stojící kolony a v tu chvíli jsem byl já tím nejrychlejším na dálnici! Konečně! Je to naprosto absurdní, protože během své stopařské kariéry jsem jel spoustou různých aut, malých i velkých, rodinných i sportovních, ale nikdy jsem nebyl nejrychlejším. Až ve chvíli, kdy jsem po dálnici šel pěšky. Míjím auta a dívám se kolem. Díky této procházce vím, co kolem dálnic roste: kopretiny, heřmánek, jitrocel, mochna, pestřec, akát, lípa, třešeň, hloh, psí hovínko, patník, betonový kanál a krabice od pizzy s názvem La Pisa. Z rozjímání mě vyruší ženský hlas z auta: „Rozhod jste se, že to dojdete?“ Usmál jsme se a odpověděl jsem: „Myslím, že tam dojdu dřív po svých než autem.“ A pak jsem jim položil tu otázku: „Jaký to je pocit, když vás na dálnici předběhne chodec?“ Ženy v autě se rozesmály. Spolujezdkyně odpověděla, že dost zvláštní. A potom jsem to definoval: „I pro mě to je divný, ale když se rozhlídnu tak vidím, že jsme nejrychlejší ze všech!“ A skutečně jsem byl nejrychlejší. Martinu v autě jsem předběhl o víc jak tři stovky metrů. A to jsem šel hodně pomalu.
Kolona se pohnula. O deset, dvacet metrů. Kdybych šel pěšky a neohlížel se, tak budu určitě půl hodiny čekat na Exit 8… Ale opřel jsem se o svodidla, a pak si sedl do auta. Nad hlavou se mi zatetelila anténa a autorádio začalo hrát. Po písničce se ozval nezaměnitelný hlas Andreje Babiše v podání imitátora Petra Jablonského. Tvrdil, že nikdy nelže a nelhal. Pak se zvuk zase začal ztrácet. Martina řekla: „Tak jsme přišli o Babiše.“
„Budeme plakat, nebo slavit?“ zeptal jsem se. Z rádia se ozýval jen šum. Konečně jsme se dostali ke sjezdu z dálnice. Podíval jsme se na hodiny na palubní desce. Necelých pět kilometrů jsme jeli víc jak hodinu. Naše průměrná rychlost byla něco málo pod 5 km/hod. Docela dobrý průměr na dálnici nemyslíte?
Ale stejně na ten den a na D11 nezapomenu. Protože tenkrát jsem poprvé ve svým životě byl nejrychlejší na dálnici! A i tohle Pyrrhovo vítězství se počítá!
Při cestě zpátky už byla dálnice průjezdná oběma směry. Most kousek za Prahou byl zbourán a zbyla po něm jenom podivná jizva odbouraného betonu. Ale pokaždý, když jedu kolem, tak se kouknu na to místo, kde jsem čekal na Martinu a kde jsem byl nejrychlejší na dálnici. Můžeme vyrobit auta, jejichž maximální rychlost je 200 nebo i 300 km/h. Ale když se bude bourat most, je nám takový auto k ničemu. Pak pochopíme, že naše nohy toho dokážou hodně. Třeba mně zajistily, že jsem byl nejrychlejším na dálnici. A tomu pocitu se nic nevyrovná!
