Naše Broumovsko Přejít na hlavní navigaci Přejít na změnu jazyka Přejít na přihlášení Přejít na vyhledávání
  • Lidé
  • Blog
  • Čekání

Čekání

Pavel Frydrych

Čtvrtek, 17. prosince 2020

Čekání

= Některé momenty života, které jsem si vždy přál sdílet s ostatními, všelijaké podivnosti, určitá slova, jež ze mě mocně a radostně plynou, zůstávají navzdory veškerému mému nadšení a touze pouhými fragmenty. = ORHAN PAMUK

Každý z nás někdy někde čekal. To se prostě stává. Čekáme v čekárnách u lékařů, na chodbách na úřadech, před pokladnou u obchodů... čekáme a nevíme co dělat. Tady se objevuje přesně to, co vepsal do názvu jednoho ze svých románů Alberto Moravia: Nuda. Já naposledy čekal na autobusovém nádraží v Náchodě. Spoj měl mírné zpoždění a časy v jízdním řádu byly v tu chvíli jen orientační. Bus jel z Prahy do Broumova a po trase projížděl Jaroměří a Náchodem. Čekal jsem. Co dělají lidi, když čekají? Já si sebou nosím něco ke čtení, někdo si vytáhne telefon a "facebokuje", ale většina lidí prostě jenom sedí a čumí.

Četl jsem si eseje tureckého spisovatele Orhana Pamuka. A pak se podíval na lavičku u zastávky na Polici. Blíž ke mně seděla poměrně pohledná mladá žena s výrazným dekoltem a vedle ní postarší muž. Žena mě zaujala jednou věcí: nestačil jí jeden telefon, který měla v ruce. Druhý měla položený na stehně a pracovala na obou. Až díky dvěma telefonům jsem si pořádně všiml i toho muže. Představte si Luďka Sobotu, který má ovšem o třicet kilo víc než skutečný herec. Sedí vedle mladé ženy a upřeně zírá na její výstřih. Možná to zpočátku byl jenom nenápadný pohled, ale ve chvíli, kdy se na něj dívám já, tupě zírá do výstřihu a ani se to nijak nesnaží maskovat. Napadá mě, že by se z toho mohl stát začátek nějakého příběhu. Spíš detektivky či hororu než love story.

Dokážu si představit, že toho muže sleduju z nadhledu (třeba pomocí dronu) a vidím ho, jak vystupuje na stejné zastávce jako ta žena, pronásleduje ji a pak ji unese... ale taky hned vím, že tohle nikdy nenapíšu. Ne proto, že by to napsat nešlo, ale prostě jenom nevím, proč bych to měl psát.

Navíc celý příběh překazím v samotném začátku. Vstupuju totiž do něj, tedy do mužova zorného pole, a on zvedne oči, koukne na mě, pak se pohledem vrátí do výstřihu své sousedky a nakonec pomalu (v příběhu bych použil ještě i slovo znechuceně) odvrátí zrak a zadívá se stejně tupě před sebe, jako se díval do výstřihu. A já, kterému se v hlavě odehrávají kousky příběhu o únosu této ženy, se v duchu poplácávám po rameni, že jsem ji zachránil před utrpením a potupnou smrtí.

Eliminoval jsem nudu čekání tím, že jsem se rozhlédl kolem sebe a ve své fantazii jsem vykonstruoval příběh. A v samotným začátku ho negoval. Napadá mě, že tohle bych už napsat mohl. Existuje tady totiž odpověď na otázku proč?, která mě uspokojuje. Protože v této verzi příběhu se najednou objevuje absurdita něčeho, co můžu popsat třeba jako absurdita světa nebo nějak podobně – nezáleží na tom, protože stejně to bude platné pojmenování pouze pro mě a pro nikoho jiného. Ale pro mě osobně je to dostatečné zdůvodnění proto, abych se zaobíral možností něco takového sepsat. Konečně přijel autobus.

Uvnitř hledám pohledem dvojici z lavičky u zastávky, ale už je nikde nevidím. V sedě potom pokračuju v myšlenkovém pokusu s absurditou příběhu v načrtnutých charakteristikách, ač vím, že:
- ten muž může být hodným dědečkem a milujícím manželem.
- ta žena může být inkarnací Xantipy.
- kdyby v pravý okamžik zvedla oči od jednoho ze dvou telefonů, zjistila by, že na ni tupě zírám já, a ne její soused. Jaký příběh by si ve své mysli vytvořila ona?

Děj pokračuje následně: muž s vizáží obtloustlého Luďka Soboty samozřejmě chce unést tu mladou ženu, ale neudělá to, protože do příběhu vstupuju já a hned zkraje mu další konání znemožním. Ale ona se podívá včas na mě a okamžitě si zařadí do škatulky "úchyl" mě a požádá o pomoc svého souseda na lavičce (!). Ten mě zpacifikuje (buď verbálně nebo fyzicky), ona mu poděkuje a cestu busem stráví v příjemném rozhovoru. Nakonec oba zjistí, že vystupují na stejné zastávce. A jsme zpátky u zápletky, kterou jsem tak radostně negoval. A mě čeká výslech na policii... Má smysl něco takového napsat? A nebude nakonec lepší, když tohle všechno zůstane pouhým fragmentem?

Tato část je určená k ochraně proti spam robotům. Vidíte-li tento text, vyplňte pole uvedené za otázkou. Tlačítko jsem robot ignorujte.
Kolik je dvě plus tři
Odebírejte náš newsletter
O portálu

Zpravodajský portál Naše Broumovsko, který vznikl v říjnu 2010, se zaměřuje na informovanost obyvatel broumovského regionu. Web poskytuje každodenní informační servis a kulturní, společenské, ekonomické či sportovní zprávy nejen z Broumovska, ale i z Královéhradeckého kraje.

Kontakt

Michaela Plchová
Telefon: +420 734 257 512
Email: redakce.nase@broumovsko.cz

Adresa redakce:
Klášterní 1, 550 01 Broumov (Google Mapy)