Cesta ke smíření

Michaela Mašková, foto J. Bitnar, M. Moravcová

Čtvrtek, 14. listopadu 2024

Sdílet na:

Ze sobotního pietního průvodu ke Kříži smíření na Bukové hoře.

Je nádherné nedělní listopadové ráno. Slunce ozařuje jinovatku a mlha zůstala za Broumovskými stěnami. Čekám na horním konci Teplic nad Metují na ty, s nimiž se dnes vydáme na cestu na Bukovou horu, kde od roku 2002 stojí Kříž smíření. Dnes jsem v roli průvodce.

Zanedlouho dorazí skupina asi šedesáti lidí nejen z Broumovska, ale i z Hradce Králové, Prahy a dalších míst. Všichni jsme se sešli abychom v pietním průvodu došli na místo tragédie na Bukové hoře, uctili památku čtyřiadvaceti obětí národnostních sporů a zároveň tím vyjádřili naději, že smíření a vzájemný dialog jsou možné.

Spolu s kolegyní Pavlou Jenkovou přivítáme příchozí a poté už potichu, vědomě kráčíme ke Kříži smíření. Jdu pomalu, snažím se vnímat každý krok, každý nádech a výdech. Není snadné nebýt v myšlenkách, ale přesto se mi postupně daří být ve vnitřním tichu. Nevím, co prožívají ostatní, ale cítím sílu skupiny a mám z toho po těle mrazení. Na Bukovou horu chodím pravidelně, někdy i třikrát týdně. Je to místo mých odpoledních procházek. A není to snadné místo. Cesta k němu skrze les se vyznačuje zvláštní tíhou. Dnes je to jiné, tíhu nese celá skupina.

Vedle mě kráčí sestra Angelika. Po nějaké chvíli nabídne, že by na místě pronesla modlitbu, Otčenáš. To je skvělý nápad, říkám.

Pomalu docházíme na kraj lesa, kde se nachází první část památníku, monument s padající postavou. Stojíme a čekáme na ostatní. Ticho a pocit tíže by se daly krájet. Když jsme všichni, čtu ze sborníku, který vyšel ke Kříži smíření, popis památníku od sochaře a kameníka Petra Honzátka. Tvoří ho tři části – obelisk s padající postavou zhotovený z pískovce z kamenolomu u zlikvidované německé obce Libná. Vertikála těla umístěná proti obloze symbolizuje ducha, nebe, spasení a radost, horizontální prvky v kameni pak hmotu, zemi, kříž a utrpení. Od něj vychází pěšina, kterou lemuje dvacet čtyři kamenů uspořádaných do 14 skupin, za každou oběť je jeden. Na místě, kde v roce 1945 došlo k vraždě německých žen, starců a dětí, stojí stéla ve tvaru kříže a kruhu připomínající kříž i květinu.

Husím pochodem se vydáváme ke kříži, kde utvoříme kruh. Mezi námi je tu Christine Meinusch, předsedkyně Institutu pro péči o sudetoněmecké kulturní dědictví. Její rodina patří k vyhnaným sudetským Němcům. Dávám jí slovo. Citlivě připomíná, k čemu zde došlo. Upozorňuje, že tento památník poskytuje příbuzným, přátelům a potomkům obětí místo, kde mohou truchlit. Zároveň však upozorňuje, že je místem a symbolem smíření a nového sblížení Čechů a sudetských Němců.

Otevírám prostor všem, kdo mají něco na srdci. Přidává se starostka Věra Prokopová i její předchůdce Josef Bitnar. Oba vyjadřují důležitost setkávání mezi současnými obyvateli Broumovska a sudetskými Němci. Koneckonců právě Josef Bitnar je tím, kdo se o znovuobnovení vztahů mezi obcí Teplice nad Metují a krajanským spolkem Heimatkreis Braunau zasadil. Říká, že už jsme se spolu smířili. Vystupuje také pan Moravec z Teplic nad Metují a popisuje, jak toto místo v minulosti vždy působilo temně a všichni se mu vyhýbali. Konstatuje, že dnes už je to mnohem lepší. Pak se společně se sestrou Angelikou všichni modlíme Otčenáš a zapalujeme svíčky okolo památníku. Je jich tolik, že vytvořily kolem dokola kruh světla.

Stojíme v tichu, ponořeni v sobě. Na všech je vidět hluboké pohnutí. Právě v takovém tichu znějí vnitřní slova nejhlasitěji, říkám si a neodvažuji se ho porušit. Když pietní chvíle přece jen pomine, pomalu odcházíme zpět ke kraji lesa, někteří jdou ještě na vyhlídku na Česko-polské stezce Pavla Hečka.

Cesta zpátky vede břízami lemovanou cestou, po které jsme přišli. Teď už je prostor kochat se také vnějším světem, světlem, nádhernou krajinou, z níž na obzoru za námi ostře vystupuje Sněžka, po straně zase Křížový vrch. Sdílíme společně zažité chvíle a ukazuje se, že pro mnohé účastníky to byl velmi důležitý, osobní zážitek.

Epilog

Následující den, v pondělí, visí za okny hustá mlha. Vyrážím hned ráno k památníku, abych posbírala svíčky, jak jsem slíbila. Cesta má úplně jiný charakter, vše se ztrácí v mlze. Je to trochu strašidelné. Trochu se bojím, jaké to bude u kříže. Už z dálky vidím mezi stromy vystupovat kruh červených svíček, v lese je jasno. K mému velkému překvapení zjišťuji, že všechny svíčky dosud hoří. Na místě je ticho, světlo, jako bych vstupovala do energie, kterou tu zanechalo včerejší pietní setkání a modlitby. Představuji si, jaké to tu muselo být v noci, kdy tmu prozařoval kruh světla. Modlím se a říkám si, že jsme udělali zase další krok ke smíření a naději.