Cestou do Daugavpils

Text a foto Pavel Frydrych

Neděle, 3. září 2023

Sdílet na:

Zamyšlení Pavla Frydrycha cestou do Lotyšska.

Daugavpils je město na jihovýchodě Lotyšska. Jméno dostalo podle řeky Daugava a v doslovném překladu znamená Hrad Daugava. Založeno bylo někdy v polovině 13. století a roku 1275 zde vybudoval Ernst von Rassburg z Řádu mečových bratří kamennou pevnost. Je asi nejdůležitějším železničním uzlem Lotyšska, kde se křižují tratě z Varšavy do Petrohradu s tratěmi do Smolensku a do Rigy.

Ani jedno z výše zmiňovaných ale není důvod, proč jsem do druhého největšího města Lotyšska vyrazil. Důvodem byl americký malíř Mark Rothko, narozen roku 1903 právě tady. Deset let po narození se pak rodina vydala na cestu do USA. 110 let po narození bylo v jeho rodišti otevřeno Daugavpils Marka Rothko mākslas centrs. Z Police to je vzdušnou čarou něco přes 900 km.

Vlak z Rigy do Daugavpils jede tři a půl hodiny. Trať měří 223 kilometrů.

Dívám se oknem ven. Krajina je placatá. Tak neuvěřitelně placatá, že je to pro mě až k nepochopení. S prvním zajímavým postřehem přichází Tomáš asi po hodině cesty: „Všimnul sis, že tady nejsou soláry?“ Nejsou – asi že stále fouká. Vždy a všude. Druhým a tentokrát nepřehlédnutelným fenoménem jsou silnice. Na těch, které bychom v Čechách nazvali okreskami, není asfalt. Šotolinový povrch kontrastuje se zelení trávy a polí. Občas se někde zvedne sloup prachu, a to znamená buď, že jede auto nebo se blíží trochu větší poryv větru. Deset metrů před kolejemi se začerná asfalt, aby se na druhé straně za přejezdem po zhruba stejné vzdálenosti zase rozplynul v nažloutlé šotolině.

A třetí poznatek: domy. Projíždíme kolem měst, městeček a vesnic. Vlak je jako pejsek na procházce: jakmile vidí patník, zastavuje. Mnoho domů nemá omítku. Zpočátku jsem si myslel, že prostě opadala, ale pak mi došlo, že domy mají cihlovou fasádu. Bohužel zašlou a zešedlou. Čím dál jsme od Rigy, tím víc domů má středoevropský střih. Sem tam se objeví typická ruská dřevostavba. A v půlce cesty jako kdyby někdo vyměnil film v promítačce.

Vždycky jsem tvrdil, že lidmi vytvořené umělé hranice Krajinu nezajímají a nejsou vidět. Ale není to tak úplně pravda, protože paradoxně v Krajině jsou nejvíc vidět hranice, které už neexistují. Pokud pojedete přes Německo, tak přesně poznáte, kde procházela hranice mezi Západem a Východem. Najednou končí pole a začínají lány. V Lotyšsku poznáte, kudy vedla hranice mezi územím pod německou správou a kde začínala Rus. Zatímco zástavba cestou z Rigy byla jen lehce „šmrncnutá“ Ruskem, v druhé polovině už je najednou jenom Rusko. Domy středoevropského střihu zmizí a zůstávají ty dřevěné a domy s cihlovou, snad původně bílou fasádou.

Dokonce se nějak i zvětšuje počet bříz mezi poli, loukami a v lesích.

Po třech a půl hodinách přijde na řadu Daugavpils. A tady kuriózně Rusko končí – ve městě, kde se téměř 60% obyvatel hlásí k ruské národnosti. Pokud bychom v širším centru města na cedulích s názvy ulic zaměnili lotyšské iela za německé strasse, můžeme vše ostatní dosadit do jakéhokoliv města v Niedersachsen. Tedy za předpokladu, že by se v Niedersachsen dalo narazit na pravoslavné kostely. A za předpokladu, že někde v Niedersachsen po skončení války Sovětský svaz postavil budovu nádraží. Ovšem zástavba kolem širšího centra je zase Sovětský svaz tak, jak ho znám z konce osmdesátých let z pořadů a reportáží v tehdejší ČST.

Po dlouhé Rigas iela dojdeme k tramvajové trati. Tu po válce stavěli místní obyvatelé ručně – plán, že se stane páteří místní dopravy se zastavil u čtyř tras. Jedna z nich vede k bývalé pevnosti, kde se nachází Marka Rothko mākslas centrs. A uvnitř šest obrazů slavného amerického malíře. Amerického malíře lotyšského původu, který se tady narodil jako Markus Rothkowicz, aby se postupem času stal jako Mark Rothko jedním z nejznámějších malířů 20. století.

Později odpoledne se vracíme zpátky k nádraží. Jdeme opět po Rigas iela, abychom tentokrát mohli jet do Rigy. Tam pak nastoupíme do tramvaje na zastávce Pragas ijela, abychom dojeli na zastávku Daugavpils iela. Kruh je dokončen v nečekané symbolice názvů rižských ulic.