Dostal jsem kytaru a mám už první pecku

Jaroslav Špulák

Neděle, 26. června 2016

Sdílet na:

Svou první kytaru v životě jsem si vytrucoval při rodinném výletu na Slovensko. Stála čtyři sta korun, několik let mě pak po hře na ní neskutečně bolely prsty, a já si naivně myslel, že to tak má být. Byla ale nejlevnější, jakou tenkrát v tom krámě v Trenčíně měli. Prostě to byl šmejd, ještě teď si vybavuji obří šroub, který držel tělo a krk pohromadě.

Druhou kytaru jsem dostal na střední škole od spolužáka Martina Růžičky. Matně si vzpomínám, že za mnou jednoho večera přišel, v ruce držel nástroj a řekl mi: "Jarku, ten je pro tebe." Jarku řekl proto, aby mě naštval (bože, jak tohle oslovení nemám rád), a tu kytaru mi dal, aby si to vyžehlil. Vůbec nevím, kde ji vzal. Byla to gibsonka, já na ni pak hrál mnoho let, složil jsem na ni spoustu nudných písniček i hitů pro punkrockovou kapelu Mauzoleum, které jsem byl nedílnou součástí, zkrátka jsem z ní vytěžil, co se dalo.

Třetí kytaru jsem dostal minulou sobotu. Moji přátelé z Broumova se rozhodli, že mě na dvacátém ročníku festivalu Broumovská kytara obdarují za věrné služby, a to právě tmavě modrou kytarou. Nápad to byl veskrze geniální. Nástroj jsem dostal na pódiu, tedy pěkně na veřejnosti, a byl jsem jím tak zaskočen, že jsem do sebe následně hodil panáka a později ještě jednoho. Tím spíš, když mi přátelé darovali na kytaru i obal.

Mohlo by se zdát, že to byl dar poněkud unáhlený, že se dostal do rukou někoho, kdo jej nevyužije a nechá na něj dopadat prach. Jenomže to je mýlka. Už půl roku mi v hlavě klíčí a skoro kvete záměr, který je se sladkým dřevem velice úzce spojený. Jinými slovy: neprozradím, o co jde, ale mám první pecku. Myslím, že je to takový hezký letní (nebo klidně podzimní) hit. Jmenuje se "S tou kleptomanií něco uděláme", a je o lásce.

Foto Michal Sedláček