Dvě kozičky

Slova z telefonu mě velice překvapila. Volal Karel ze Sokolovny, jestli náhodou nevím, kdo v okolí chová hnědý kozy. Že mu ráno dvě zaklepaly na dveře kuchyně, a tak je zavřel na hřišti za Sokolovnou. Odpověděl jsem mu, že o nikom takovým nevím, ale že se tam jdu podívat. Mám to jenom pár desítek metrů. Opravdu tam byly. Obě dvě hnědé, jedna rohatá, druhá bez rohů. Tipoval jsem, že jim víc jak rok nebude. Neklidně se rozhlížely kolem sebe a zle se dívaly hlavně směrem k bráně, kterou za nimi Karel duchaplně zavřel. Neposlal je všanc víru a nebezpečí velkoměsta Police. Napadla mě otázka, jestli by to udělal, i kdyby na nejbližší dobu místo vepřových hodů plánoval hody kozí?

Karel, který přišel z kuchyně, mezitím vypravoval story o hledání majitele. Hlášení v městském rozhlase nikoho neoslovilo. Městská policie by určitě fundovaně a profesionálně zasáhla, ale zrovna ten den předávala svoje zkušenosti v Praze. Na výzvu na facebooku se nikdo nepřihlásil - myslím si, že se síla této sociální sítě přeceňuje, minimálně v případě hledání majitele zaběhlých zvířat. Vypadalo to, jakoby o kozy neměl nikdo zájem. Tak jsme s Martinou zkusili vlastní hledání. Rady a informace byly různé: od sdělení, že kdyby byly černé, tak v Náchodě žije jedna černoška, přes dušování se, že na Radešově nikdo kozy nemá, až po tvrzení, že v zahradnictví jsou v plném počtu (nejen co se koz týče). Dokonce jsme dostali i radu, abysme si je vzali k sobě na zahradu...

Až jeden nejmenovaný veterinární lékař z Velkého Poříčí poradil, abysme přečetli čísla na ušních známkách, že nám pošle kontakt do Evidence chovných zvířat. Přiblížit se nám povedlo maximálně na pět, sedm metrů. Ač je koza domácí jedním z nejstarších domestikovaných druhů vůbec, tyhle dvě náklonnost k člověku zatím nikde nepochytily. Nepomohlo ani čerstvě natrhané mlíčí. Nebo si během dlouholetého soužití s člověkem vypěstovaly kozy vůči nám v sobě ostražitost? Přesto jsme s Karlem čísla přečetli. Končila 74 a 95.

Potom už to bylo docela snadné. Paní z Ústřední evidence Českomoravské společnosti chovatelů nám popsala cestu těch dvou zvířat do našeho kraje. Před dvěma dny je prodala chovatelka z Orlických hor chovateli do Bělého. A byli jsme doma. Dokonce nám na něj dala i telefonní číslo. Dál to mělo být ještě snadnější. Kdyby ovšem Martina při vyťukávání čísla nezadala namísto devítky šestku, takže se napoprvé neshledala ani s majitelem zvířat, ani s pochopením. Nevím, jak bych se tvářil já, kdyby mi někdo začal vnucovat dvě kozy, s koncovými čísli 74 a 95 (docela hezká jména, ne?).

Na druhý pokus to už ale vyšlo. To jsme už byli doma na zahradě a já volal vítězoslavně do Sokolovny, že jsme kozám našli páníčka. Karel se představil jako "Kozí farma"... a sporák se nejspíš otřásl strachem, že kuchař odchází. Majitel, který se evidentně v Polici moc nevyznal, přijel asi za čtvrt hodiny. Říkal nám, že kozy koupil tři a dvě mu zdrhly hned během prvních minut. Stihli jim dát jenom obojky... a už se pomalu smiřovali s tím, že nejdražší koza ve střední Evropě bude žít v Bělým. Pak si je naložili a odvezli. Neodolal jsem a zamával jim na cestu. Jestli kozám nebo chovatelům vlastně nevím ani já sám.

Že je kuchyně v Sokolovně vyhlášená, víme všichni, kdo jsme tam někdy byli na jídle. Dneska můžu se stoprocentní jistotou tvrdit, že tuhle pravdu zná i kdejaká koza v Bělým.

PS. Chovatelům děkujeme za vynikající kozí sýr. A trochu přemýšlím o tom, jakým způsobem Karel získává maso pro svoje hody. Po vepřových jsou v plánu zvěřinové. A les z Havlatky zasahuje skoro až ke kuchyni...