Fejeton Jindřicha Horkela: Šetříme čas i peníze

JINDŘICH HORKEL

Neděle, 20. listopadu 2011

Sdílet na:

Pomalu se blíží Vánoce a já chtěl svému dospívajícímu vnukovi napsat povídku. A protože na Google je všechno, kromě Pána Boha, vložil jsem příslušné heslo a kliknul.

První, co mne upoutalo, byly „Erotické povídky". Nešlo jinak, zvědavost zvítězila, neodolal jsem. Trochu mi přišlo divné, že se ani neptá, kolik mi je let, ale mám chytrý počítač, říkal jsem si a možná to nebude tak hrozné. Bylo. Kromě dost vulgárních názvů lidských údů jsem se okamžitě dověděl, jak nějaká slečna, možná paní, chatuje v práci se svým kolegou ve vedlejší kanceláři a ještě se k nim později i v reálu přidává jeho vedoucí. No čtení pro silnější žaludky, pro mne, stárnoucího důchodce to však nakonec nebylo ani nic nového. Došlo mi to už v době, kdy se mobily staly součástí školní výbavy dítek, povinně tuto instituci navštěvujících. Že to, k čemu my jsme se někdy odhodlávali dny a třeba ani neodhodlali – oslovit dívku s nějakým důvěrným návrhem, to vůbec nemyslím na to, o čem se psalo v inkriminované povídce na internetu, dnes stačí dvě slova na chatu nebo pro ty méně zdatné v ovládání moderních komunikačních technologií nebo chudší, jedna SMSka za 2 koruny, v akci možná také zadarmo.

Mám známého, který pracuje v podniku s více než třemi stovkami zaměstnanců. S nadsázkou říká, že kdyby potkal svého šéfa na ulici, tak ho nepozná. Úkoly dostává po internetu, stejnou cestou posílá i hlášení a výsledky své práce, pokud je to potřeba. Porady na chatu. A je to. Nedalo mi se nezeptat: „A co, když se třeba budeš flákat nebo něco provedeš?".

„Jsem nezkoušel," na to on, „ale můj kolega v době, kdy měl být v práci, způsobil dopravní nehodu. Důtka mu přišla mailem."

„A není ti trochu smutno?"

„Ne, proč? Pokecáme s kolegy nebo i se známými, s manželkou."

„Počkej, to k vám do práce může kdokoli přijít?"

„Starče, kde žiješ?" na to on, „víš,co je to chat? No a tak si třeba s kolegyní přes stůl posíláme obrázky."

No tak tohle jsem si už dokázal představit. Pak jistě není člověku v práci smutno, když si může „povídat" se svojí ženou, i když třeba jen „písemně", posílat obrázky s kolegyní a rozebírat včerejší fotbal s kolegy i s ukázkami z internetu. To je jistě radost „pracovat".

Připadá mi to však všechno jako v hororovém příběhu. SMSky, chat, e-maily, sdílení intimností na facebooku a na druhé straně neschopnost sdělit, že mi je smutno, nejbližším. Lidé ztratili řeč. Rozzlobení Bohové nám ji odňali jako trest za to, že jsme ji nedokázali používat k vzájemnému porozumění. Nemluvíme spolu, jen si píšeme. Jazyk SMSek či emailových dopisů, vzkazy na facebooku však zrovna k literárním skvostům nepatří. A pak. Kde jsou další prostředky sdělování – pohled, dotek, póza, úsměv, pohlazení...

Takže kdosi vymyslel „smajlíky". Místo úsměvu – smajlík, smutek – smajlík, dokonce mám tě rád – smajlík. Brrr... A že je kolem nás plno vulgarismů, vytrácí se cit, porozumění, vzájemné souznění, láska mezi lidmi. Místo slz – smajlík.

Když takový vzdělanec a absolvent kurzu internetu rozpláče svojí neomaleností svou přítelkyni, neví si rady. „No a co?" nejistě říká od druhého konce kuchyňské linky. To už však jsme někde jinde, neomalenost patří občas možná k výbavě mnohých.

Je to dávno, co kdosi vymyslel počítač. Měl jsem to štěstí a byl u toho, když jsme se přeli, zda bude umět hrát šachy, málo později jsem viděl, že umí řídit letadlo. A počítače postupně přebíraly spoustu naší intelektuální práce. Na poště šetří čas počítače, v kancelářích šetří čas počítače, doma nám šetří čas počítač. Třeba neposíláme dopis – krasopisně (někdy 2 až 3 krát) nemusíme ručně psát, napsat obálku, shánět známku, jít na poštu. Nemusíme do knihovny, Google ví všechno (a kdo by četl knihu, když brouzdáním po intrenetu se doví každé dítě tolik zajímavého – smajlík), nemusíte do banky ani do obchodu. Počítač šetří náš čas. Podobně jako akce v supermarketu. Ale sakra, kde ty peníze, co jsem ušetřil, jsou?

A kde je ten čas? Kde láska, porozumění, tolerance, kde jste mí přátelé, s nimiž bylo tak krásné mlčet při kafi, při táboráku, na horách nebo jen tak u domácího krbu? (Abyste věděli, kamarádi, že jsem si na vás vzpomněl, pošlu vám „emajl", všem najednou jednu větu. Jedním kliknutím.) Kde jsme se to ocitli? Zlí Bohové, co jste nám to provedli!

Podejme si ruce, podívejme si znovu do očí a začněme spolu mluvit, ne komunikovat, ale normálně hovořit lidskou řečí, kterou nám Bůh dal výsadou, jako jediným živým tvorům na této zemi. A ode dneška ji budeme používat vždy, když si budeme chtít sdělit cokoli, co se nás osobně dotýká.

Nakonec kouzelná formulka: „Už nikdy nepošlu SMSku, nenapíši email, když budu chtít sdělit cokoli osobního. Vždy si najdu čas na svoji rodinu, na své přátele, na své kolegy, abych jim upřímně řekl aspoň několik nejvlídnějších slov, kterých jsem schopen," – opakovat potichu ráno, když vstanu, v poledne, když skončím oběd, a večer nahlas!