Hermann Hesse a cesty vlakem

Text a foto Pavel Frydrych

Neděle, 13. října 2024

Sdílet na:

Fejeton Pavla Frydrycha.

Tohle se všechno sešlo v pravý čas: několik cest následujících po sobě, kdy jsem měl v Praze na Hlavním nádraží pár minut na přestup a zároveň se v knihkupectví objevila řada nových vydání textů Hermanna Hesse. Poprvé jsem si je chvíli jen prohlížel, ale nakonec jsem si „nějaký ty povídky“ přece jen koupil. Při druhé cestě už přišla na řadu trochu delší novela, další cesta zase přinesla tematický výbor textů, aby všechno prozatím ukončil jeden román. Řádka titulů Hermanna Hesseho se doma v knihovně hezky rozrostla.

Mám rád jeho texty. Občas zamyšleně zakulacené, plynoucí tichostí líně tekoucího Rýna, aniž by potřebovaly jakýkoliv vymezený rámec historické epochy. Občas běžící tak rychle, že se mi zdá, že zakopávají o vlastní slabiky, jako kdyby chtěly vyzvat na souboj chrlenou automatickou prózu Jacka Kerouaca.

Mám rád Hesseho rodný kraj. Sám o něm napsal: „… a na východ se pode mnou kouzelně rozvinula široká a pestrobarevná krajina mého mládí, Bodamské jezero bledě jiskřilo a Hohentweil trčel v zemi jako balvan vržený obrem.“ Jeho rodný kraj, kde jsem občas býval hostem a který je bytostně už víc jak 600 let spojen s naší historií. Vzpomínka na první cestu do Švýcarska, kdy jsem vystoupil z auta a jako jediný pasažér jsem cestu trajektem přes jezero absolvoval na palubě. Foukalo, bylo pod mrakem, mrholilo a já obdivoval odvahu lodi se zakousnout do zvlněné hladiny a krájet vzdouvající se vlny. Ale na druhém břehu se všechno uklidnilo a za pár minut jsem seděl na místě, které označoval český nápis Husův kámen. Tady, na dohled od hladiny Rýna, se zrodil vztek Českého království, který se marně syn Otce vlasti pokoušel zkrotit. Tenkrát jsem na papír napsal jméno Jeronýma Pražského, složil z něj lodičku a poslal ho po proudu řeky.

Později, když se přestěhuje do Bernu, Hesse napíše: „Vidím, jak na svém místě přísně a pochmurně stojí obrovský Eiger, osaměle a vznešeně vysoký Schreckhorn…“ a moje dávná vzpomínka mě postavila na Bundesterasu, odkud jsem před mnoha lety poprvé uviděl „přísně a pochmurně“ stojící Eiger.

V kontextu Hesseho slov je docela absurdní, kolik kilometrů a hodin jsme v posledních dnech společně strávili ve vlaku. Hesse píše: „Ale jak už to chodí, navzdory své staré nechuti k železnicím (kdybych byl potentátem, ještě dnes bych zakázal ve své zemi zavedení těchto surových strojů) – navzdory všemu jsem se dal svést, abych jel dál...“ Anebo: „… byl jsem lehkomyslný a sedl si pokaždé znova do nějakého vlaku, do jednoho z těch těsných, nelidských, přeplněných železničních vagonů, kde je tak špatný vzduch a z jejichž oken jsou k vidění po celé hodiny a dny jen nádraží a továrny.“ Tohle napsal v roce 1928, kdy zatím ty skutečně „nelidské, přeplněné železniční vagony“ jezdily pouze po Sovětském svazu. Doba, kdy začnou okupovat jeho rodnou zemi, se ale už blížila. Hesse napsal: „… našel jsem nezměněné i staré švábské noviny, které mi ještě dnes, v roce 1928, nezapomněly a nemohly odpustit, že ten poloviční Šváb Hesse jednou za války nehoroval ani pro císaře ani pro válku a dávají mi to při každém návratu varovným prstem na vědomí…“

Hermann Hesse se mnou projel několik posledních cest vlakem. Netuším, jestli by dnes změnil svůj pohled na ty „surové stroje“ nebo ne. Třeba Antonín Dvořák vlaky miloval. A já mám vlastně rád cesty vlakem, pozvolna ubíhající krajinu dozadu, kdy na sebe bere podobu mizející kulisy. Krajina navždy ztracená, protože z kupé vlaku se nelze ohlédnout, aby člověk uviděl všechno, čím už prošel. Vlak nenabízí prostor 360° krajiny – jeho svět je už víc jak 150 let svázán pražci a kolejemi. Ale rád se dívám na budovy nádraží a továren, obdivuju zoufalou snahu opuštěných kolejnic ještě tu a tam v drobné šarvátce zvítězit nad travou a mechem. Vnímám koridory tratí, které se tenkrát jako první odvážily narušit hlavní načrtnuté směry středověkých a barokních cest a zavedly poutníky a cestovatele na jiná místa, po jiných souřadnicích z bodu A do bodu B, aby tenkrát ohromily dav svou na obdiv dávanou silou. A jistou romantickou silou ohromují i dnes.

A Hessemu by jistě nevadilo, že jeho slova si čtu zrovna ve vlacích. Věřím tomu.

PS. Ve dnech, kdy jsem měl fejeton už dopsaný, jsem jel do Pardubic. Samozřejmě vlakem. Tentokrát jsem si sebou vzal Indické nokturno Antonia Tabucchiho. Tabucchi v příběhu píše:

"Co si myslíte například o Hessem?"

"Hesse byl Švýcar," řekl jsem.

"Ne, ne," opravil mě můj hostitel, "byl to Němec, švýcarské občanství přijal teprve v roce 1921."

"Ale zemřel jako Švýcar," trval jsem na svém.