Honza Volf o lásce

Honza Volf, ten, co neumí hrát golf – spisovatel, básník, výtvarník, pejskař (pes Fanda spí pod stolem i na veletrhu) a kromě jiného svérázný filozof zaujme pravděpodobně takové čtenáře, kteří nečekají jednoznačné odpovědi, ale rádi se nachávají pobavit a trochu znejistit zdánlivě naivním pohledem na svět. Snad je to tím, že v této tvorbě je možné i ve zralém věku nalézt překvapený údiv dítěte, že svět funguje právě tak, jak funguje. A to i v případě, kdy se nám zdá, že moc nefunguje...

Na otázku, jestli psal odjakživa, jednou Honza Volf odpověděl: "Až když jsem se rozved. Je to dvacet let..." A tato odpověď kupodivu obsahuje i zrnko optimismu – snad by se to dalo popsat jako naděje, že i když něco skončí karambolem, není to konec všeho, cosi jiného může začít.

Proto je možná Honza Volf dobrý mluvčí letošního svátku zamilovaných. V záplavě slov, která nás denně obklopují a velmi snadno devalvují obsah, bude snad jeho vzkaz srozumitelný všem: zamilovaným šťastně i nešťastně, odmilovaným, v lásce přelétavým i vytrvalým, čekatelkám i čekatelům na lásku, lidem rezignovaným i odpůrcům zbytečných řečí.

O lásce, Honza Volf

Láska lásce slouží. Láska po pravdě a kráse touží. A pokud se jí ubližuje je bezbranná, nebojuje, ale se souží. Každou bolest i zklamání vydrží. Láska odpouští a věří, že se vše v dobré obrátí. Láska naději a víru neztrácí. A proto láska je všemocná. Ta nemůže být sobecká a nemocná. Láska ta se rozdává. Nezlobí se, nepláče a nenadává. Bývá radostná. Druhé utěšuje. A ráda se směje, pokud se jí i to hezké děje. A když člověk v srdci ztratí lásku, zle je. Kdo mu srdce zahřeje? Bez lásky mu už nic neprospěje. Tak jako opuštěný člověk zahyne. A to snad stačí, ne?

(Forma básně i pravopis převzaty z červené knížečky Tichá radost, kterou "...s Boží pomocí vydalo nakladatelství Jednoho autora. A to v Praze na Letný L. P. 2008")