Hrbatej pes

Večer jsem šel Kostelní ulicí. Možná nakupovat, možná jen pro cigarety, možná byl důvod úplně jiný. Nakonec na tom vůbec nesejde.

Přede mnou šla mladá žena se psem na vodítku. Vzhledem k tomu, že jsem pejskař, tak se na ostatní pejsky rád kouknu. Tenhle byl opravdu hezký. Prostě hezký pes – nijak jsem se nepokoušel určit rasu, kvalitu či cokoliv jiného. Když jsem je míjel, sešel pes z chodníku a zastavil se zhruba půl metru od obrubníku ve vozovce a začal vytvářet hromádku psí hlíny. Takovýto psí postoj má i svůj terminus technicus: hrbatej pes. Vzpomněl jsem si na Šufťu, který vždycky říká, že pejsek na vyvenčení potřebuje travičku. Tady trávu nahradil asfalt silnice a dvě projíždějící auta musela hrbatýho psa objet.

Za pár desítek minut jsem se Kostelní ulicí vracel zpátky na náměstí. A najednou vidím, že uprostřed přechodu pro chodce před radnicí stojí paní a na vodítku má malýho hrbatýho psa! Páníček už přešel přes silnici a trochu nerozhodně stojí na začátku podloubí. Mohlo by se blížit drama: od náměstí jede auto. Ale pan řidič je evidentně slušný člověk, před přechodem skoro zastaví, a protože panička s hrbatým psem stojí uprostřed, tak je velice opatrně objede a pokračuje dál směrem ke kostelu. Paní pak sebere hromádku psí hlíny ze silnice a drama skončilo.

Zastavuju se a dívám se flek po psí hlíně uprostřed přechodu pro chodce a přemýšlím, co se děje. Jak to, že najednou pejsci nepotřebují travičku, aby mohli udělat hromádku nebo loužičku? Je to pokračování evoluce? Hlas Matky Přírody doposud říkal: "Malý psí miminko, loužičky a hromádky se nedělají doma na koberci, ale vždycky venku na travičce!" Jenže platí to ještě dnes, kdy jsme velkou část travičky (myšleno louky, pastviny, pole, lesy ale i potoky) proměnily na zastavěné plochy? Pod všemi těmi parkovišti, sklady, dálnicemi, ale i městy je půda, na které kdysi rostla travička. Předtavuju si, že Matka Příroda se v jednu chvíli pořádně rozhlédla kolem sebe a uviděla ty ohromné zastavěné plochy. Pokrčila rameny a nejbližšímu psímu miminku už řekla: "Malý psí miminko, loužičky a hromádky se nedělají doma na koberci, ale vždycky venku. Buď na travičce, kde to po sobě správný pejsek musí zahrabat, nebo na asfaltu, betonu či dlažbě. Tam ale nikdy nehrabej!" Ale možná je to jinak. Vážně nevím a asi by tenhle fejeton nezačal vznikat, kdybych nebyl svědkem dvou hrbatých psů během několika mála desítek minut na téměř stejném místě.

Na výletě den před svatým Václavem jsem vypravoval o hrbatým psu na přechodu. Šli jsem po polní cestě do prudkého kopce. Vydrápali jsme se nahoru, rozhlédli se po okolí a odpočali si. Šufťa razil teorii, že pejsci prostě potřebujou travičku a ty hromádky psí hlíny na chodnících jsou od bezprizorních psů, o které se jejich páníčci nestarají. Debata už odeznívala a načínalo se nové téma, které souviselo s podzimem, lesem a houbami. A do toho můj bratr Václav řekl – poměrně hlasitěji, než je jeho zvykem: "Sakra, šlápnul jsem do...!"

Psí hlína čeká na člověka úplně všude. A když zvítězí, tak se vládce přírody člověk rychle změní ve frustrovanou postavu, která hledá travičku, aby si mohla absolutně nedůstojným pohybem otírat z podrážky známku vítězství psí hlíny nad intelektem. Jen mě trochu napadá, jak a kde si budeme otírat podrážky, když nastražená mina psí hlíny zvítězí nad intelektem uprostřed přechodu pro chodce.