Jak jedna paní zblbla půl vesnice

Text a foto Bára Fialová

Sobota, 2. listopadu 2024

Sdílet na:

Dušičková glosa Báry Fialové.

Je čas Dušiček a já to beru jako výzvu podělit se s vámi, čtenáři, o jednu aktuální úvahu. Nedávno proběhla českými médii zpráva o tom, jak lidé v Horní Lidči na Vsetínsku v referendu odmítli stavbu domova pro seniory. Hned mě napadlo: Proč?! Je přece všeobecně známým faktem, že česká populace stárne, zároveň se prodlužuje doba dožití. Nové domovy jsou proto potřeba, staví nebo rekonstruuje se všude.

Se zájmem jsem si proto přečetla v Respektu výbornou reportáž kolegyně Ivany Svobodové (bude mimochodem příští týden hostem Broumovských diskuzí), která se do vesnice vydala. Nejprve dlouho chodila, lidé se o celé věci moc nechtěli bavit. A když už se do řeči pustili, tak s tím, že to třeba i podpořili, ale že vlastně moc nevědí proč a aby se reportérka zašla zeptat iniciátorů referenda, nějakých manželů Brhlových. Reportérka rodinu našla a z rozhovoru s manželi Brhlovými vyplynulo, že celý nápad vzešel z hlavy paní Brhlové, paní ve středním věku, která má děti školou povinné. Domov pro seniory měl totiž vzniknout na zeleném prostranství uprostřed obce hned vedle školy. Paní Brhlová se obávala, že její děti budou mít trauma z toho, že se budou dívat na staré lidi, pro které budou přijíždět sanitky a pohřební vozy.

Nedávno jsem byla na školním srazu v rodném Havířově a do restauračního zařízení jsem kráčela s padajícím podzimním soumrakem kolem své bývalé základky v ulici věnované statečné Marii Kudeříkové. Město tady, v bezprostředním sousedství školy, paneláků a dětského hřiště, už před více než deseti lety postavilo úplně nový domov pro seniory. Upravenou zahradou problikávala světýlka, z oken zněly televizní estrády. Najednou přijelo auto, zřejmě něčí syn… Škola byla samozřejmě prázdná, ale na hřišti dovádělo asi patnáct dětí. Rodiče si povídali u laviček, kouřili, z hospůdky zněla muzika.

Oddechla jsem si, že tady je svět v pořádku. Že přes všechen kult mládí, krásy a zábavy k nám přes generace zaléhá ze starých časů ozvěna Memento mori, mravní zásady zhusta citované ve středověku, jež upozorňuje člověka, aby nikdy nezapomínal na svou pomíjivost. Stárnutí je přece součást života každého z nás. Není to nic, čeho je třeba se bát a co je potřeba schovávat. Není to nic, před čím bychom měli chránit své děti. Naopak! Z perspektivy zmiňovaného středověku mohl být člověk šťastný jak blecha, když se dožil vysokého věku, tehdy byla úmrtnost obrovská ve všech věkových kategoriích, obzvláště dětských. Starý člověk je vzácnost, pramen moudrosti, studnice příběhů. A smrt? Lepší je svým dětem říkat, že je to jen přestup do jiného vlaku. Protože, kdo ví… 

Větší strach bychom měli mít z toho, že naše děti budou natolik tupé, že se nechají přemluvit k něčemu, co nechápou, co nedokážou vysvětlit, co si nedokážou obhájit. Paní Brhlová zblbla se svými názory půl vesnice, které se teď velice zkomplikoval nadmíru prospěšný projekt (na nějž mimochodem starosta sehnal tolik peněz, že ani koruna nešla z rozpočtu obce). Zhotovitel, se kterým byla podepsaná smlouva, odmítl přistoupit na její vypovězení. Vedení obce teď čeká jednání s právníky a hledání smírného řešení…

Takže milí čtenáři, přeji vám krásný podzimní čas a Memento mori! Vždyť obvykle se k této latinské frázi ještě připojovalo dnes mnohem známější – Carpe diem! Užívejte dne, užívejte listopad a krásné Dušičky!