Jak (ne)být na obtíž obci

Třeba v Polici nad Metují v obchůdku za hotelem Ostaš je obchod Potraviny a uzeniny z Polska. Příjemná a usměvavá prodavačka, zboží kvalitní, vždy čerstvé a v mnohém jiné než v podobných obchodech, protože si je sama denně dováží z Polska. A lidé už 15 let nakupují. Vypadá to, že stačí mít to co dělám rád a dělat co umím, s porozuměním pro to, co lidé potřebují, se soucítěním k jejich starostem a přáním. Potom nepřijde zatěžko usmívat se na zákazníky a mít pro ně vlídné slovo i po ránu, když za sebou máte 50 kilometrů někde od Kamienne Góry a se zastávkou pro naložení zboží ve Walbrzychu ještě více. V počasí, kdy by psa nevyhnal, s těžkou dodávkou po silnicích, na které kdo nemusí, radši nevyjede. A před sebou každý večer stejnou cestou zpátky.

Protože doma má rodinu, nemocnou tchyni, a o ně je třeba se postarat. A zítra si dovézt nové zboží. Občas vypomůže dcera, jednou za čas jí doveze něco dodavatel. Ale převážně si to všechno zajišťuje sama.

Kdysi se mi v tomto obchodě, kam chodíme také pro vlídný úsměv paní Kazimiry, jak jí mezi sebou důvěrně říkáme, vybavil vietnamský prodavač v Broumově. Už třetí rok prodává na místě, kde před ním 4čtyřiroky, vždy po krátké době, každý český obchodník zavřel krám. Včetně dotovaných chráněných dílen.

To není národní povaha. Vážím si našich přátel na Broumovsku, kteří měli vždy nejmíň dvě "práce", protože mi řekli: "My neumíme šetřit, my ty peníze musíme vydělat". Jednoho dne přišli najednou o obě zaměstnání. Krátce poté jsem je potkal a na obligátní otázku: "Jak dlouho počítáš, že budeš na podpoře?", jsem málem dostal facku: "Ty ses zbláznil! Já na pracáku? Nikdy! Zase si něco najdeme!" Našli. Od úterka do pátku jezdí po republice, za půl roku si postavili novou dřevostavbu, protože se museli kvůli spojení s firmou přestěhovat a v paneláku už bydlet nechtěli.

Pointu nemám, ale je to k zamyšlení.