Jsme připraveni na celoživotní vzdělávání?

Tato tradice a již v celku společensky zažitá norma docházet několik let povinně do školy má svůj původ v 18. století a je často spojována s Marií Terezií, ovšem byl to až Hasnerův zákon o téměř sto let později, který zavedl osmi letou školní povinnou docházku. Byl to právě ministr školství a kultu Leopold Hasner, kdo první začal významně inovovat tehdejší vzdělávací prostředí a systém. Díky němu se učitelé stali státními zaměstnanci pod penzí, byl stanoven pracovní úvazek a počet žáků ve třídě či povinnost profesního vzdělávání pedagogů a také již zmíněná osmi letá povinná školní docházka.

Nyní žijeme v roce 2021 a od Hasnerova zákonu uběhlo více než sto padesát let. Povinná školní docházka se přes několik odchylek ustálila na číslovce devět, respektive deset (když započítám jeden povinný předškolní rok), což je tedy jen o jeden rok více, než před sto padesáti lety zavedl Leopold Hasner. Otázka tedy zní. Je celospolečenská shoda na tom, že vzdělávání je prioritou číslo jedna a že jedině zvyšováním úrovně vzdělanosti ve společnosti se dokážeme lépe bránit současným hrozbám, které nám ukázala například pandemie koronaviru, která jasně dala najevo, že na změny či ztráty zaměstnání, ale i na dezinformace různého druhu je lépe připravena vzdělaná a kontinuálně vzdělávaná společnost?

Současná situace je taková, že náš vzdělávací systém a naše různé národní či lokální vzdělávací strategie nechtějí provokovat, chtějí být tradiční nikoliv progresivní a já jsem přesvědčen, že to dnes již nestačí. V situaci, kdy dochází celospolečensky ke kontinuálnímu snižování úrovně vzdělanosti, kdy každý rok v České republice nedokončí základní školu na čtyři tisíce žáků, potřebujeme progresivní a dynamickou vzdělávací politiku, nikoliv neustálé udržování zajetého nevýrazného systému. Cest ke vzdělanějšímu národu je několik a všechny budou dlouhé, a proto bychom měli začít nyní. Není nutné ihned vymýšlet vlastní cestu, můžeme se vydat cestou úspěšných vzdělávacích systémů.

Jeden takový úspěšný mají ve Finsku a jsou to právě Finové, kteří jako jedni z prvních prodloužili povinnou školní docházku do osmnácti let, čímž dali jasný signál, že vyšší vzdělanost je pro ně prioritou číslo jedna. V českém vzdělávacím prostředí by mimo jiné tento odvážný krok mohl znamenat i to, že by stát nepřicházel ročně v průměru o patnáct milionů korun na daních za každého jedince, který nedokončí základní školu. V součtu s průměrným počtem čtyř tisíc žáků ročně, kteří nezískají ani základní vzdělání to činní až šedesát miliard korun. Zmínil jsem tedy jeden konkrétní krok, který byť se může jevit jako krok do neznáma, může být krokem ve všech ohledech progresivním a může významně přispět ke zvýšení úrovně vzdělanosti v naší společnosti a může pomoci změnit pohled na vzdělávání, jako na něco, co je nutné a povinné, na něco, co je chtěné, běžné, normální, co nám všem může zajistit lepší budoucnost.

Autor v současnosti působí jako poradce na ministerstvu průmyslu a obchodu pro oblast inovací, digitalizace a technického vzdělávání, a také jako poradce předsedy vlády České republiky pro oblast školství.