Kde jsou ty palmy?
Pátek, 30. června 2017
Posadil jsem se ke stolku před kavárnou a objednal si latté. Přes vršky palem jsem pozoroval zasněžené vrcholky hor, které dosahují výšky více jak 2 000 metrů. A vedle rostou cedry. Tenhle strom mám spíš spojený s Libanonem, Tureckem nebo severní Afrikou. Ale městečko, kde sedím v kavárně a piju po ránu latté, se jmenuje Arco a leží na severu Itálie, necelých 650 kilometrů vzdušnou čarou od domova. Příroda tady vytvořila hluboko zaříznuté údolí, kde funguje jakési mikroklima. Flóra připomíná spíš pobřeží Středozemního moře, než úpatí Alp. Na Viale Magnolie rostou dvacetimetrové magnólie, pod hradem rostou ohromné agáve a aloe, všude kolem fíkovníky...
Potom si jdu koupit zmrzlinu. Bůh totiž osmý den, po dni odpočinku, stvořil italskou zmrzlinu. Ochutnal ji a uviděl, že je to dobré a řekl: "To se povedlo, budiž tomu tak!" Je Velikonoční neděle. V podvečer se v kostele S. Maria Assunta rozezní zvony takovou silou, že mám pocit, že rozvibrovaly i lavičku, na které sedím. Do kostela vchází v parádních uniformách hasiči, policie, zástupci spolků a společně s nimi stovky dalších lidí.
Idylka končí při návratu domů. Ač jsem ještě před pár hodinama seděl v kraťasech, sandálkách a tričku před kavárnou, Krušné hory mě přivítaly pár centimetry čerstvého sněhu. V Praze bylo jen několik ubohých stupínků nad nulou a doma v Polici dokonce pár pod nulou. Tehdy jsem se poprvé zeptal: "A kde jsou ty palmy?" Odpověď – samozřejmě – nikde v dohledu.
Svět představ má jednu ohromnou výhodu: může porušovat přírodní zákony, může předběhnout technický vývoj, může cokoliv. Dovolím si malou odbočku. V mnoha sci-fi filmech a knihách bylo předpovězeno cestování do vesmíru, využití počítačů a umělé inteligence nebo orbitální družice. Ale nikde jsem nenašel zmínku o předpovězení mobilních telefonů. Jakoby snadnost komunikace mezi lidmi nebyla potřebná. Každopádně ve svém virtuálním světě jsem se po návratu z Arca přesunul na samotný začátek prvního století našeho letopočtu. Představil jsem si Římské legie, které překročí Alpy a postupují dál do neznámých území, ovládaných germánskými kmeny.
V jednu chvíli se společně s nimi shodnu – oni i já si totiž opakujeme stejnou otázku: "Kde jsou ty palmy?" A i jim, stejně jako mně, zůstane onen imaginární Kdosi odpověď dlužen. V jejich případě by byl onen oslovený Kdosi nejspíš Jupiter, Mars či Quirinus. A potom přijde září, v Germánii zase začne zima a tři promrzlé legie, pod vedením správce provincie "Germania" Publia Quinctilia Vara, vcházejí do Teutoburského lesa. Od té chvíle XVII., XVIII. a XIX. legie přestanou existovat a už nikdy je Římské impérium neobnoví a Teutoburský les se stane synonymem naprosté porážky a ponížení Říma. Podle historika Suetonia bude císař Octavianus Augustus ještě mnoho týdnů po bitvě chodit po svém paláci, bít hlavou do zdi a křičet: "Vare, Vare, rede mihi legiones meas!" (Vare, Vare, vrať mi mé legie!) Kdyby ovšem byl v Teutoburském lese společně s legionáři a Publiem Varem, jeho slova by zněla jinak. Křičel by totiž: "Ubinam palmae illae sunt!" (Kde jsou ty palmy!).
