Kdo to ťuká?
Pátek, 8. ledna 2021
Myslím si, že to všichni pejskaři znají. Pes udělá něco, co udělat nemá a ví o tom. V tu chvíli se snaží tvářit tak nenápadně, jak jen to jde. Mluvím třeba o nejrůznějších pantoflích a botách buď rozkousaných nebo rozházených po zahradě. Kdysi malá Daisy dokázala rozkousat Martině boty tak, že vykousala od podrážky podpatek a namísto něj zanechala na botě jen díru skrz podrážku. A botu nechala zhruba na místě, kde by měla být bez jejího zásahu. Takže si toho Martina všimla až po několika dnech.
Od doby, kdy začala Idamé "brát rozum" se nám občas stává, že naše boty se rozhodnou odejít na zahradu, aniž by k tomu potřebovaly některou z našich nohou. A v botníku zůstane z páru pouze jedna z bot. Idamé nedává přednost pravé nebo levé botě, ale vždy pouze jedné z páru. A k tomu máme někde na zahradě už rok malířskou štětku a jeden pantofel... možná nám na jaře vyrazí nějaký nový druh rostliny: štětkovník a pantoflovník.
A v poslední době se Idamé naučila otevřít si dveře do kuchyně. Protože je o kousek větší než její máma Daisy, tak na rozdíl od ní, když se postaví na zadní, dosáhne na kliku. A venku je podzim. Podle toho vypadá zeď kolem kliky a samotné dveře. Na bílé stěně je mnoho otisků psích tlapek a dveře jsou taky poznamenané hlínou, protože část dne tráví hrabáním zákopů a výkopů na zahradě. Ani jednu z nich jsme nenaučili otřít si tlapky před vstupem do domu.
Už druhý den přestalo Martinu bavit zametat a vytírat podlahu. A mě přestalo bavit topit, když dveře byly stále otevřeny do chodby. A z chodby jsou další dveře otevřeny ven na zahradu. Následující den jsem šel koupit nový zámek. Od té doby zamykáme dveře do kuchyně. Je to absurdní. Martina něco dělá v kuchyni, já cosi v patře, Samuel si hraje vedle mámy nebo společně s ní. A když chci vejít, je zamčeno!
"Ona si sem Idamé chodí, jak sama chce," řekne mi Martina.
"Pořád sem chodí," doplňuje Samuel.
"To jí neumíš říct, aby zůstala na místě na chodbě?"
"Když ji vyženu, za chvíli si zase otevře, jako kdyby se nic nedělo."
A tak zamykáme. Občas nám někdo zaťuká na dveře. Když je to tak po páté, otevřu dveře a důrazně Idamé řeknu, aby šla na místečko. Koukne se na mě a já z jejího pohledu čtu, že jsem právě řekl nějaké slovo, které by v lidské řeči patrně patřilo do kategorie slov vulgárních, sprostých nebo přímo odporných. Většinou to zvládnu, ale každý třetí pokus změknu. Pak vezmu ručník a začnu oběma našim psím holkám otírat packy. Nebo musí do koupelny – to se tváří podobně jako při vyslovení slova místečko. A k tomu ještě jejich oči přidají přidanou hodnotu v podobě tiché výtky, cosi o týraných zvířatech. Potom ale otevřu ty zamykané dveře do kuchyně a ony si můžou lehnout na místečko, které mají připravené u krbových kamen. Samozřejmě musí nejdřív zkontrolovat veškerý prostor, jestli se náhodou za posledních pár hodin něco nezměnilo. Následně dlouho kontrolují pelíšek (další slovo z výše zmiňovaných kategorií), aby si lehly na jeho úplný kraj. Tím říkají, že: "Tedy jo, lehnu si sem, ale jenom proto, že Ti to páníčku dělá radost. A uvědom si, že to dělám s nechutí." V devíti případech z deseti se během pár dalších minut pokusí lehnout si na gauč. Když si toho nevšimneme, leží a tváří se tak, že tady nejsou. Prostě neviditelný psi. Občas dělám, že jsem si jich nevšiml. A když už tvrdě spí, neodolám a zadívám se na ně. Jsou krásný, a i když se umí přetvařovat, neumí lhát a milují nás. Před necelými třemi lety bylo první Samuelovo slovo "Daisy". Žádná máma nebo táta, ale jméno našeho psa. Tak asi tak.
PS. Kdyby se náhodou Idamé naučila otevírat si dveře z chodby do knihovny, koupil jsem ještě jeden zámek. Pro sichr.
