Když přijde jaro na zahradu

Text a foto Pavel Frydrych

Neděle, 15. května 2022

Sdílet na:

Nedělní blog Pavla Frydrycha

Jaro je nejočekávanějším ročním obdobím pro zahrádkáře. Všechno se začíná zelenat a my všichni (a tím my všichni myslím nejen zahrádkáře) každoročně můžeme sledovat zázrak rození nového světa. A když se nad šedivě unavenou trávou objeví první nesmělé květy jarních rostlinek společně se šťavnatou zelení nové trávy, je člověku najednou na světě dobře.

K tomu, aby zahrada byla krásná a aby se na ní dalo i něco sklidit, je ale potřeba hodně usilovné práce. Samozřejmě že všechno jde tak trochu očůrat, ale jsou chvíle, kdy to nejde tak, jak si člověk představuje. Moje maminka mi vždycky říkala, že když si s rostlinkami povídá a třeba růže láskyplně pohladí, tak kvetou víc a víc se jim daří. Zkusil jsem tuhle babskou radu využít v boji proti plevelu. Nedovedete si představit, jak často jsem se pokoušel plevel urazit a vynadat mu, ale nikdy to nepomohlo!

Když jsme se rozhodli pro květinový záhonek, tak jsme vše zryli (já ručně, malý Samuel s pomocí bagru), snažili se zbavit plevelu a všech cizích a neznámých kořínků, pak jsme zaseli a zasadili rostlinky a čekali. Skutečně nám během poměrně krátké doby vyrostlo mnoho krásných květin. Ale taky dost pampelišek. Zkoušeli jsme je vytrhávat a odnášet na kompost, vyrývat, zaříkávat i nadávat… nic z toho nepomohlo. Pampelišky se ukázaly imunní proti fyzické i psychické likvidaci. Oslovili jsme i zahradnického specialistu pana Bedřicha Trávníčka, a kromě fyzické síly nasadili i „neškodnou“ chemii, která měla zaručeně zlikvidovat pampelišky, a ještě pomoci v růstu květinám. Skončilo to tak, že květiny chřadly a pampelišky sílily. Poslali jsme panu Trávníčkovi fotografie naší smutné květinové zahrádky. Jeho poslední rada zabrala a řídíme se jí dodnes: „Naučte se mít pampelišky rádi!“

Ale nejkrásnější jsou na jaře rozkvetlé stromy. I o ty se musí starat. Třeba to, jak se nemají stromy prořezávat nám nedávno ukázali v Brně. Ale většina lidí o své stromy pečuje. A odměnou jsou jim rozkvetlé třešně a jabloně. Třeba u třešní to u nás končí krásou květů. Jakmile se pak objeví první červená třešeň, už k ní letí ze čtyř světových stran po pěti špačcích. Po takovém náletu nám na stromě zůstávají stopky s peckami. Utěšuji se tím, že z toho špačkům snad nebude špatně. A protože letos se zase poštolky rozhodly nezahnízdit nikde v dohledu, dopadne to nejspíš zase tak jako vloni, předloni, před-předloni a v jiných předcházejících letech. Na druhou stranu, máme trochu ušetřenou práci: čaj ze stopek třešní čistí ledviny a krev a pomáhá s celulitidou. Krev a ledviny máme křišťálově čisté a celulitida se našemu domu vyhýbá velikým obloukem. Ale sakra: pár třešní bych si přece jenom dal.

V regionu je samozřejmě nejaktuálnějším a nejpopulárnějším stromem jabloň. Může za to ta krasavice od Lidmanů, o tom není pochyb. Ale já si spíš vzpomenu na Paridův soud a jablko, kterým obdaroval tu nejkrásnější z nejkrásnějších. A když jsem si už udělal oslí můstek, chci se rozloučit jedním zahradnickým vtipem:

Hádají se tři zahrádkáři o to, kdo vypěstoval největší jablko.

První říká: „Já měl tak velký jablko, že když jsem ho položil na židli, tak židle praskla!“

Druhý kontruje: „To já vypěstoval takový jablko, že když jsem ho dal na stůl, tak stůl nevydržel a praskl!“

A třetí říká: „To já jednou měl jablko, položil jsem ho na vůz…“ „Chceš nám říct, že pod ním prasknul vůz,“ přerušil ho první. „Ne, to ne,“ pokračuje třetí, „ale vylezl z něj červ a sežral mi koně!“