Když se řekne Kousal…

Životopisně

Jan Kousal se narodil v roce 1924 v obci Vrchovina u Nové Paky. Otec i matka byli továrními dělníky. V Nové Pace se vyučil malířem pokojů. Po válce, místo na vojnu, nastoupil k bezpečnosti. Po výcvikovém kurzu v Mladé Boleslavi byl přidělen do Náchoda. Odtud se dostal do Police a pracoval zde jako pohraniční strážník. Zdejší kraj si okamžitě zamiloval. V době únorové revoluce a nástupu komunistického režimu požádal o propuštění. V Praze zažil střety mezi studenty a bezpečností, které se ho hluboce dotkly. Sám Kousal říkával, že není dobré: když Čech tluče Čecha.

Do Police se vrátil a jeho řemeslem se stalo malířství – natěračství. Po propuštění do civilu svoje řemeslo vykonával přes 20 let a věnoval se i sklenářství. "Když jsem přišel Police, byla to malá Praha," vzpomíná malíř. Kousal byl nadšený kulturním životem, často vzpomínal na ruch města, který se rozléhal ulicemi ve dne i v noci. V Polici nad Metují "zakotvil" a zůstal zde celý život. S manželkou zde prožil šedesát společných let. Miloval přírodu, zvěř, krajinu... Přímo doma, často i v ateliéru, bylo možné potkat lišku Anežku nebo kozu Barborku. V ateliéru mu společnost dělalo i drobné ptactvo. Jedenáct let v zahradě vyhlížel srnec Honzík, kterého prakticky vychoval.

Krásu Jan Kousal spatřoval v obyčejné kopřivě, v jejím růstu pak zázrak přírody hodný obdivu. K přírodě choval nesmírnou pokoru. Neubližovat a chránit ji považoval za samozřejmost. Jeho další velkou láskou byl sběr nerostů. Tuto zálibu zdědil po otci. Nerosty v mládí hledával v okolí svého rodiště. Často se při jejich hledání procházel se svým učitelem Janem Havlatou. Havlata byl nejen jeho učitelem, ale především malíř a rodinný přítel. K této zálibě se vrátil v důchodu, kdy opět vyrážel na "lov" do novopackého okolí. Jeho rozsáhlá sbírka obsahovala druhy achátů nebo křišťály.

V devadesátých letech začal Jan Kousal spolupracovat s Křesťanskou organizací Civitas Christiana v Mieroszówě. Ve Wałbrzychu byl členem Polsko - českého uměleckého klubu, kde často vystavoval v galerii "Na Pietrze". Od roku 1992 se aktivně podílel na práci organizačního výboru Polsko – českých Dnů křesťanské kultury. K padesátiletému výročí jeho tvorby v roce 1998 dostal několik gratulačních listin. Například od tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála, který vzdal úctu k jeho umělecké aktivitě. Gratulace přicházely i z Polska. Od přednosty okresního úřadu v Náchodě dostal Kousal poděkování za nezištné obohacování kultury v regionu. V roce 1998 se stal čestným členem Gardy ostrostřelecké, Spolku vojenských vysloužilců Václava hraběte Radeckého v Polici nad Metují. Účastnil se celé řady organizovaných plenérů, které pořádalo Art studio, Polsko – český Klub umělců a to jak v Čechách, tak, a to hlavně, v zahraničí. Ze Świnoujście si přivážel pohledy na moře, častým hostem byl v Mieroszówie. Spolu s malířem Jiřím Kollertem z Police nad Metují po roce 1990 navštěvoval plenéry v Rzeszówie, na Benecku a v Červené Třemešné.

Kousalovým posledním plenérem byl Mezinárodní plenér na Slavném v roce 2006. Jan Kousal zemřel v nemocnici v Broumově 14. června v roce 2007. Kousal začal malovat někdy kolem roku 1948, byl samouk. V začátcích pracoval pod vedením malíře Jana Havlaty. Měl mnoho přátel z řad výtvarníků. Maloval především přímo v přírodě, často se účastnil organizovaných plenérů, především v Polsku.

Jeho tvorba

Jak už jsem zmínila, Kousalovi zdejší krajina doslova učarovala. Malovat podle vlastních slov začal proto, že chtěl nějak zvěčnit tu krásu, kterou kolem sebe viděl, uchovat ji. Fotografovat ji nechtěl, začal ji malovat. Témata se časem usadila. Především ho uchvátili chalupy v Suchém Dole, Hlavňově a na Slavném. Maloval zdejší panorama, jeho doménou se staly velkoryse pojatá plátna s pohledy do údolí. Jeho blízký kolega pan Jiří Kollert v článku do Náchodského deníku v roce 2007 napsal: "Zachycoval hlavně přírodu. Ta pro něj totiž byla vším. Jeho doménou se stala především panorama krajiny na velká plátna." Nejvýraznější ve zdejší krajině jsou pískovcové skály, které ji dávají nezaměnitelný ráz. V Polickém genu Kousal řekl: "...malovat skály není těžké, když je mám rád..."

Jeho velkým tématem se stala dominanta okolí, stolová hora Ostaš, kterou nespočetně ve svých obrazech zachytil. Maloval přímo v přírodě, kromě léta po celý rok. V plenéru byl Kousal především na podzim, jeho fascinace pestrým kolorem stromů je v jeho díle znatelná. V zimě často maloval i v mrazech. Jen letnímu počasí se vyhýbal, možná i kvůli horku, zvláště však kvůli barvám přírody – letní zelená mu k srdci nepřirostla. Byla pro něj "moc zelená". Denní doba hrála v jeho dílech také významnou roli "...rána, večery, je to tak krásné, že to ani štětcem nejde zachytit."

Maloval nejen Policko, ale účastnil se i mnoha plenérů, ze kterých si přivážel mnohdy zajímavá plátna. Zachycoval Novou Paku a její okolí, ale nejbližší mu bylo údolí mezi Suchým Dolem a Bělým. Při pohledu na více Kousalových pláten si lze lehce uvědomit sílu koloběhu roku. Ale i života. Kousal tvořil, aby zachoval pohledy na okolí "aby i ty příští věděli, jaký to bylo". Kousal byl srdcem i duší plenérista, přírodu miloval, jak již bylo několikrát řečeno. A byl také přitahován celým procesem vzniku obrazu, přímo v obklopení přírody.

Jeho originály vznikaly od přípravy plátna až po dokončení přímo v plenéru. Jakýmsi nešvarem se stalo kopírování vlastních obrazů. To bylo podmíněno velkým zájmem o jeho dílo, lidé přicházeli a toužili po jeho obrazech, Kousal však originály prodávat nechtěl.

Jan Kousal trpělivě opisoval svět. Maloval pouze pěkné scenérie. Klidnou přírodu. I jeho zimní krajiny vybízí k procházce. Lyrika, nostalgie, to jsou slova, která se při pohledu na jeho dílo derou na jazyk. Maloval olejem na plátna, sololit, nevyhýbal se ani kartonu. V závěrečné fázi malby používal v detailech i práci špachtlí. Tradice plenérového malířství je poměrně mladá, první malíři odešli malovat do přírody až na konci třicátých letech devatenáctého století. V Kousalových krajinách došlo k syntéze realistického zobrazení a smyslovosti. Ač tento kraj není Kousalovým rodným místem, jeho vztah k Policku je silný a je to znát na každém jeho plátně.

Okrajově se Kousal zabýval i jinými tématy. Nepouštěl se však do žádných experimentů, držel se toho, co dobře znal. Barevnost je impresionistická, čisté barvy bez valérů. Nenechal se ovlivnit ani šedesátými léty, které v českém umění byly ve znamení experimentů. Maloval, jak už bylo řečeno, pouze to co důvěrně znal. V zátiších dominuje zvířena, namaloval i několik portrétů. Kousal byl doslova lidovým umělcem. Zabýval se řezbou do dřeva, tvořil ze šustí a slámy. Zabýval se betlémy, vyráběl zvonky, zdobil keramiku.

V roce 2000, proběhla velká výstava "Obrazy z mého života" v polygonální stodole bývalého Vlachova statku (dnes Správa CHKO Broumovsko) v Polici nad Metují. Kousalovi tehdy zmizelo 24 obrazů z jeho celoživotního díla, dva obrazy byly poničeny. "V polické stodole jako v Louvru či Národní galerii" zněl titulek článku v Náchodském deníku. Hynek Šnajdar se později v Deníku k tématu vrátil. Kousala zde cituje: "Každému bych přál tolik síly, když se mu stane něco tak zlého." Nechci tuto zkušenost nikterak zlehčovat, přesto si myslím, že v koutku duše byl pan Kousal potěšen. Vznikla mu jistě nenahraditelná ztráta, přesto mohl dále žít s pocitem, že někomu to velké riziko krádeže nemalého množství jeho obrazů stálo za to.

Význam Jana Kousala spatřuji především v jeho šíření krás Policka nejen do širokého okolí, ale, bez nadsázky, do celého světa. Jeho obrazy lze spatřit v příbytcích v Austrálii, Japonsku, Kanadě, Franci, Německu, Švýcarsku a v neposlední řadě samozřejmě v Čechách a Polsku.

Foto: Hora Ostaš, olej, karton, 58 x 78cm, 1999. Značeno v pravém dolním rohu: KOUSAL 1999. Soukromý majetek.