Když v březnu přijde prosinec

Odpoledne jsem se rozhodl, že postavím na zahradě sněhuláka. Troufnu si odhadnout, že naposledy jsem sněhuláka stavěl snad před čtvrt stoletím. Jako dítě jsem chtěl být co nejdřív dospělý a teď, ve věku dospělosti, bych se rád vrátil do dětství. Třeba jenom tak, abych si mohl cestou po městě zpívat, abych se mohl na chodníku jen tak rozeběhnout, čistě jen proto, že se mi chce. A třeba i proto, abych si mohl postavit sněhuláka.

Začít s válením koule je potřeba bez rukavic. Proč? To netuším, ale předpokládám, že je to tajemství sahající až do doby ledové. Tak jsem začal pod třešní. Během pěti minut jsem měl kouli o maličko větší, než se mi vejde do dlaní. Zdá se mi, že tenkrát to šlo lépe, nejspíš sníh lepil víc. Nebo jsem to už zapomněl? Potom to už začalo jít – pod rukama mi vznikalo cosi, co tvarem připomínalo velký kulatý balík slámy, ale velikostně se blížil spíš tomu malému hranatému. A protože naše zahrada je v mírném kopci, měl jsem strach, abych neskončil jako ten vesničan, kterému ujelo kobylí vejce a rozbilo se dole pod strání. Začal jsem tedy kouli válet pootočenou o 90° a nakonec jsem měl pod rukama cosi, co aspoň trochu vypadalo jako koule. Sice už nedokážu určit, kdy to bylo, ale vzpomněl jsem si na jedno stavění sněhuláka na louce u Bělské ulice (tam kde jsou dnes Stavebniny). S kamarádem Petrem jsme postavili tak ohromnou obludu, že třetí kouli jsme museli zvedat ve dvou.

Před druhou koulí přišli povinnosti dospělých: přiložit, vysypat popel a uvařit si čaj. Prostřední koule šla už lépe. Ale stejně byla víc hranatá než kulatá. Nakonec jsem dlaněmi vyhlazoval povrch, aby aspoň z pohledu od brány vypadala kulatě. Což o to, kulatě vypadala, ale už druhá koule narušovala vertikálnost postavy sněhuláka. Takže jsem ji musel odtrhnout a vyrovnat jeho tělo – v jednu chvíli jsem měl dokonce cukání použít ovocnici. To je ta dospělost!

Třetí koule se mi povedla. Byla dokonalá! Kulatá a jen se těšila na oči a nos. Když jsem ji zvedal a posadil na její místo – praskla. Pokoušel jsem se ji opravit, ale nemělo to smysl. Uvědomil jsem si, že jsem ji začal válet v rukavicích. Takže ještě jednou, bez rukavic a lépe. Sníh sice studil, ale koule mi pod prsty rostla rychle a kupodivu dodržovala i kulatý tvar. Potom už sněhulák stál vzpřímeně, jako strážce zahrady. Zašel jsem do kůlny a hledal kousky uhlí – na kabát, na oči a pusu. Už jsem dočista zapomněl, jak je krásné mít špinavé ruce od uhlí, když je potřeba udělat sněhulákovi oči. Ještě mrkev a najednou byl přede mnou: sněhulák sněhulákový. A do ruky mu ještě přidat proutek. Ve finále jsem neodolal a udělal mu dvě malý ouška. Jen tak, snad proto, aby se aspoň maličko odlišoval od ostatních.

Od ostatních... v tu chvíli mi došlo, že jsem už dlouho na žádné louce nebo zahradě sněhuláka neviděl. Je to tím, že zimy jsou v poslední době nepodařené, tedy bez sněhu, nebo je to tím, že obrazovky domácích PC nepustí lidi ke stavění? Netuším. Ale sněhuláci se pomalu stávají ohroženým druhem: podobně jako rys, sokol, nosorožec nebo panda. Vím, že za chvíli přijde obleva a spolu s ní i konec našeho kluka ze sněhu. Ale příští zimu se vrátí, stejně jako se vracejí vlaštovky nebo čápi.

Už teď se těším na příští prosinec, i kdyby měl zase přijít až v březnu. Postavím na zahradě sněhuláka. Protože zahrady bez sněhuláka jsou jaksi opuštěné a smutné. Ten kluk ze sněhu tam prostě patří!