Kráva vídeňská

Text a foto Pavel Frydrych

Sobota, 3. června 2023

Sdílet na:

Poetický fejeton Pavla Frydrycha tentokrát z výletu do Vídně.

Přemýšlím, proč tolik fejetonů píšu o cestách nebo o zahraničí? A to, co teď napíšu jako odpověď, nebude objevné a docela možná ani zajímavé. Jde o to, že na cestě nebo v zahraničí člověk vypadne ze zaběhnutých stereotypů. Věci jindy obyčejné a normální přestávají být na pořadu dne, a to v kombinaci s novými podněty neznámých míst a jiné kultury znamená, že zážitky zanechávají hlubší stopy a jsou méně zapomenutelné.

Anebo je člověku „jinde“ prostě jenom dobře.

Vlastně to je tak trochu jedno.

Samozřejmě, jak název fejetonu naznačuje, tahle slova budou o Vídni. Hlavním městě Rakouska, hlavním městě bývalého mocnářství. Na rozdíl od Jana Wericha nemůžu tvrdit, že jsem si s konduktérem mohl promluvit česky, protože doba pokročila a mezi Rakousko a Československo položila další roky a desetiletí, jednu světovou válku, dvě okupace, dobu budování socialismu, divokou dobu privatizační, pohled na jadernou energii a mnoho dalších vážných i méně vážných skutečností.

Nicméně Vídeň je podle mě stále městem nejpodobnějším Praze.

A městem s nejvíce českými jmény mimo území České republiky. Všechna ta krásná jména: Wonasek, Nowotny, Scherie, Panacek nebo Dobrotiwi jasně říkají, že jejich předci přišli do hlavního města mocnářství ze severu, z kotliny Království Českého. Pořád jsme ve Vídni tak trochu jako doma. Mohl by o tom vypravovat třeba Antonín Panenka, když přestoupil z Boheminas Praha do Rapidu Vídeň a vyměnil bílo zelený dres Bohemky za bílo zelený dres Rapidu.

Další mojí zálibou jsou bleší trhy. Navštívil jsme jich hromadu: ve Svídnici, v Římě, Praze, Bruggách nebo Paříži. Takže jsem nemohl vynechat ani vyhlášený blešák na břehu říčky Wien ve Vídni. První návštěva byla nezapomenutelná hned z několika důvodů.

1. Byla první
2. Byla zima a od řeky foukalo
3. Bolely mě záda tak, že bez prášků jsme se nemohl pohybovat
4. Potkal jsme Krávu vídeňskou

Líbí se mi hromady zdánlivě nepotřebných věcí. Staré zámky, oblečení, LP desky, jídlo, obrazy… u těch posledních se zastavuju poměrně často. Ve Svídnici mě zaujala krásná ikona, která mohla vzniknout klidně v XVII. století (ale taky před třemi týdny :-)). Ve Vídni mě zaujala zarámovaná fotografie zimní krajiny s rozbitým plotem. Kontrast tmavého plotu a sněhové závěje.

Ovšem Tomáš měl jiný úlovek. Mezi mnoha obrazy, bezcennými plátny, kýčovitými obrázky se najednou objevil „ten obraz“. Hlava krávy. Částečně namalovaná, částečně vzniklá litím barvy. Obraz má rozměr cca 120 × 80 cm, postupně si ho prohlíží Šufťa, Martina, Tomáš a já. A všichni se shodneme, že není vůbec špatný a jdeme dál. Po zhruba stech metrech, u stánků, kde voní čerstvé ryby, Tomáš řekne, že si ho jde koupit.

„Jako fakt?“ ptá se Martina, ale Tomáš se už vrací. Jdu s ním a za chvíli máme Krávu vídeňskou v ruce a neseme si ji dál mezi množstvím stánků a pultů, které nabízí chutí bezpočet. Kráva je s námi, když si u svatého Štěpána dáváme Wiener Würstchen a v kavárně kafíčko (kávu, které v Čechách říkáme „vídeňská“ tady samozřejmě nikdo nenabízí), jede s námi metrem ke stadionu zeleno bílého Rapidu, vejde se tak tak do kufru auta, aby společně s námi překročila hranice u Mikulova (s nezbytnou zastávkou na kafe u benzínky), jde s námi do indické restaurace na čaj a přenocuje v Brně, aby druhý den absolvovala cestu do Police. Oproti mé fotografii (40 × 40 cm vč. rámu) i oproti tašce s oblečením, které si vybrala Martina, je poměrně neskladná, ale zvládá cestu s grácií… krávy.