Ladislav Badalec – autor papírových modelů a jeden z duchovních otců Muzea papírových modelů v Polici nad Metují

Začneme otázkou, které bychom se stejně nevyhnuli: vytvořil jste mnoho modelů z papíru. Je mezi nimi nějaký, o kterém můžete říct, že se Vám povedl tak, že jste na něj pyšný víc, než na ostatní?

A víte, že ano? Nikdo z autorů, které jsem znal nebo znám, u nás dosud nenakreslil, nevydal, ani vzorově nepostavil papírový model, jaký jsem vytvořil pro E+Z v roce 1995: příčný řez horní palubou a prvním podpalubím galeony ze 17. století. Včetně dělových střelišť, vnějšího bortu, dvou lodních děl a příslušného vybavení, spojovacího schodiště, lodního zábradlí, kozlíkové lavice atd. Kdesi hluboko ve vlastním neuspořádaném archívu vlastním i barevné foto tohoto výjevu. Byl to dárek od jednoho slovenského modeláře, jeho jméno jsem už bohužel zapomněl. Ale ten obrázek, to je kousek – a líbí se mi i proto, že ručně kreslené originály této vystřihovánky zmizely nenávratně kdovíkde. Už v dávné minulosti a mohu-li vše odlehčit, pak navíc kdesi v cizině, až za slovenskou hranicí (smích)

A trochu opačná otázka: je nějaký model, který Vám dal, proti očekávání, hodně zabrat?

Chtěl bych se opět usmát, ale na tuhle otázku Vám musím odpovědět se vší vážností: snad se všemi, které jsem kreslil ručně, pak je musel stavět, a potom kreslit znovu, jak se říká načisto. Vymýšlet, konstruovat a malovat vystřihovánky (myslím jen postaru, tedy ručně) je úmorná, ne-li přímo utrápená práce, aby všechno „sedlo“ a „sedělo“. Ale nakonec i radostná, když člověk uvidí, že jiný modelář, často ještě hodně mladý a stejně nadšený, završí stavbu jeho vystřihovánky vzhledným modelem. Ať utrápeným z retušování nebo jinými pracnými úpravami.

Tahle úmorná a utrápená práce s nástupem počítačů odpadla, že? Nebo stále rýsujete ručně a vybarvujete anilínkami?

Anilínky používám nadále, ovšem u běžného malování a kreslení, třeba komiksů. U modelů pouze k retuším. Jinak – při konstrukční modelové práci je veškerá drobnokresba nejenom časově, ale i fyzicky dost náročná a obrazovka PC skýtá nové, a vcelku nečekané možnosti. První model, který jsem vytvořil na počítači, byla ve 2001 stavba vysílače na Ještědu, včetně části kopce, na němž jsem se ale vyřádil jak klikáním myší na tabletu, tak i štětci na paletě.  

Lze specifikovat okruh modelů, které jsou Vám nejblíže, které „překreslujete“ radši, než jiné?

Určitě lodě. A létací stroje. Můj první model byla poměrně složitá maketa ruské, tehdy vlastně sovětské, rakety Sojuz 28 na pohyblivé odpalovací rampě. Tenkrát, v roce 1978, to bylo velice aktuální téma, protože na ní letěl první Čechoslovák do vesmíru. A velmi rád vzpomínám na sérii pěti lodí v láhvi. Ale těch modelů je opravdu spousta. Hodně jsme jich dělali s kamarádem, slovenským modelářem Ladislavem Jakubčem. (pozn. po rozhovoru jsme dohledali, že p. Badalec publikoval víc jak sto modelů v časopise ABC, z toho 14 plavidel a 30 modelů letecké a kosmické techniky. K tomu je nutno připočíst modely, které dělal společně s p. Jakubčem a publikoval ve slovenských časopisech „Zenit pionierov“ a „Elektrón“.)

A Jules Verne?

K tomu se dá říct snad jenom jedno: stará láska nerezaví. Na této práci je neuvěřitelné to, že vytvářím modely něčeho, co tenkrát ve skutečnosti neexistovalo, co si vysnil a promyslel pan Verne. Nakonec ABC vydalo speciál s vystřihovánkami inspirovanými světem Julese Verna. A také invencemi spisovatele a novináře Ondřeje Neffa, s nímž jsme se vlastně do verneovek pustili sice společně, ale každý se zbraní sobě vlastní: pan Neff psacím perem, já rýsovacím.  

Pracoval jste jako horník. Neovlivnila tahle tvrdá práce Vaši ruku při kreslení?

Jak se to vezme – ano i ne. Ne v tom, že jsem do malování nepřestal vkládat třeba i poslední síly, které mi zbyly, a tím u profese i záliby vydržel – ano v případě, že jsem na dlouhé roky spíš ustrnul, neustále se hledal a těžko se vykresloval… A myslím, že něco z talentu ve mně zůstalo nevyužito, anebo někam jaksi zapadlo. Byl jsem zapálený figuralista a dobrý portrétista – dnes mohu žhnout a podobu nezachytím. I proto jsem od živých modelů přešel jednoho dne k papírovým a od začátku se snažím život dávat do nich; a tedy tyto modely spíš by měly vypovídat jasněji a přesněji, než já sám. K hornictví jsem dostal tak trochu z trucu a naštvanosti, ze zbývající třetiny prostě z „musu“. Ano, toužil jsem se stát malířem a ilustrátorem, ale po roce 1968 to pro mě nebylo myslitelné. Stejně jako jsem se pokoušel získat hudební vzdělání. Nikde pro mě nebylo místo. Jenom na šachtě (smích)

A teď další otázky, které nemůžeme nepoložit. Jak vznikl nápad na Muzeum papírových modelů?

Nejdřív musí napadnout člověka myšlenka. U mě se nějak ty myšlenky hromadily jako stavěné modely. Hodně jsem jich rozdal, daroval, stavěl pro redakce, dlouho jsem onu narůstající hromadu přehlížel. Asi v roce 96, na „papírácké“ soutěži v České Lípě, jsem zaslechl debatu dvou modelářů. Jeden si postěžoval, že už neví, co s modely a kam je má ukládat. „Buď je spal, nebo prodej, anebo je vodnes někam do muzea,“ dostalo se mu od druhého rady k nezaplacení. „Kam někam?“ přišla reakce prvního: „To by tady nějaký muzeum papíráků muselo bejt!“ – no a vidíte, ten kluk se dočkal! Sice ne muzea v Lípě, a taky to už není žádný mladík, ale jestli ještě modelaří, ať se k nám do Police přijede podívat.

Kde se vzala Police jako místo, kde Muzeum může vzniknout a nakonec i vzniklo?

Hezká otázka – odpověď je nasnadě: dočetl jsem se, že „první písemná zpráva o městě Polici pochází z roku 1213…“ Není skvělejší příležitostí být účasten jiného písemného zápisu, zaznamenaného přesně po 800 letech? Že kde se vzalo, tu se vzalo, v Polici vzniklo vedle Muzea stavebnice Merkur také nádherné Muzeum papírových modelů!

Jmenovali jste mě jedním z jeho duchovních otců: jsem tím potěšený. Neměl bych ovšem opomenout jmenovat pana Jaroslava Škopa jako spoluzakladatele. Proto jsem předem zmínil Muzeum Merkuru, kde jsem v letech 2006-2008 zanechal nějakou tu malůvku pro veřejnost, hlavně pro dětské návštěvníky, a kde jsme se s pokladníkem Jardou seznámili. Spolu jsme pak šli i do staveb kolejiště v Ocelovém městě p. J. Mládka a zejména do první vlaštovky papírové expozice ve dvou vitrínách právě u Vernovo-Mládkova Ocelového města. Myšlenka na vybudování muzea papíráků ovšem sílila a v J. Škopovi jsem potkal pro věc nadšeného „spolupachatele“. Hledání samostatného místa nebo objektu pro muzeum by nebylo ani tolik obtížné jako zajištění finančních prostředků. Ještě v r. 2010 jsem měl naději vybudovat muzeum v Malých Svatoňovicích – projekt nemohl být profinancován. Rok nato nám vyšla vstříc paní starostka Jenková, tehdy ještě Seidlmanová, nabídla nám svoji pomoc i pomoc města – a vlastně u tohoto můžeme náš rozhovor uzavřít. Ostatní děje okolo Muzea se budou zaznamenávat snad příště, až se odehrají. A určitě ve větším kolektivu spolupracovníků a modelářů.

Za sebe jen tolik, že jsem do Police tak nějak vstoupil, rozhlédl se kolem – a celkem se mi zde zalíbilo. Ve městě, v přírodě okolo, mezi lidmi, a nyní hlavně mezi návštěvníky MPM.