Miláno kraulem
Neděle, 22. ledna 2023
.jpg)
Nedělní fejeton Pavla Frydrycha, který přiznává své okouzlení italským městem.
Mediolanum. Pod tímhle názvem se skrývá druhé největší město Itálie – Miláno. Původ slova by měl být keltský a má znamenat „Město uprostřed roviny“. Asi nejvíc člověka překvapí, že městem neprotéká žádná řeka. Jen tu a tam najdete kanál plný ryb a občas na něm nějakou tu loďku.
Ale plavat se v nich nedá. Přesto je „kraul“ důležitým pojmem pro pochopení jednoho zážitku. Ale je třeba začít od Adama.
Ono to Miláno není zas tak úplně Itálie, jak si ji člověk představuje. Už to není Tyrolsko, kde je hodně cítit vliv Rakouska (a tedy i jakýsi nádech domova), ale ještě to není Toskánsko, kde už ta pravá Itálie je. Jestli si Lombardie s hlavním městem Milánem vybrala z obou to nejlepší nebo nejhorší, netroufám si odhadnout. Nejspíš od obojího kousek.
Když si dáte v Miláně pizzu, je to třícentimetrová buchta.
Když chcete tenkou pizzu, musíte si objednat pizza napolitana.
Když si chcete koupit Alfa Romeo, můžete zajít přímo do firmy.
Když chcete vidět místo, kde Mussolini na jaře 1945 visel hlavou dolů, musíte taky do Milána.
Když se chcete podívat, kde byl Karel IV. „železnou korunou“ korunován na krále Lombardie, musíte do Milána. Aspoň malá česká stopa.
Když si chcete dát nejlepší rizoto, najdete ho tady. Risotto alla Milanese se nic nevyrovná. To věděl už před víc jak sto lety Hanuš Wihan, když v jednom dopise napsal, že nejlepší risotto a vlašskou kuchyni najdete právě v Miláně.
A jistě bych našel ještě spoustu vět, začínajících slůvkem „když“. Třeba: Když jsem Martině poprvé řekl, že chceme jet do Milána na fotbal, odpověděla mi, že do Milána se přece jezdí pro kabelky.
S touhle větou se váže jeden z nejsilnějších zážitků našeho krátkého milánského pobytu. A společně s ním i vysvětlení onoho plaveckého stylu z názvu fejetonu. Miláno je samozřejmě městem módy. Je tady asi nejznámější obchodní galerie v Evropě – Galleria Vittorio Emanuele II. A taky blešáky. Takovým vyhlášeným místem je nábřeží kanálu. Stánky se vším, co člověka napadne. Ohromné koláče sýra, čerstvé ryby, zelenina, ovoce, květiny, oblečení, budíky, umělecké předměty. Všehochuť všech zbytností i nezbytností.
A tak, i když bez Martiny, procházíme trh na nábřeží. Před námi kráčí dvojice: dáma, které muž nabídl rámě. Kouká se stejně jako my na nabídky stánků a u jednoho s oblečením se zastavuje. Chvíli si prohlíží vystavené věci a pak nastává změna: dáma pouští mužovo rámě, sundává si kabátek kostýmu a udělá dva kroky směrem k bedně s oblečením. Do ní se vnoří, doslova vnoří a jediný způsob, jak popsat její další činnost zní: postupuje kraulem. Prohrabává se oblečením a za pár minut vítězoslavně vytáhne nějaký svetřík. Zvedne ho v rukou, chvíli si ho prohlíží, pak kývne hlavou, udělá dva kroky k muži, který se mezitím nehnul ani o milimetr. Podává mu svetřík, muž jí pomáhá do kabátku, pak jde platit, nabídne rámě a ze zdatné kraulařky se zase stala dáma, která důstojným krokem odchází. Ta úžasná proměna mě doslova fascinovala. A dokázal jsem si představit, že se Martina změní taky v kraulařku, ač předpokládám, že ne tak zdatnou, a něco by tady jistě objevila. Pak se rozhlédnu kolem sebe a když uvidím kousek kavárny, řeknu docela nahlas: „Hele kavárna, tak to bych tady vydržel.“
Miláno toho nabízí samozřejmě daleko víc.
Společný stadion tady mají Inter i AC.
V Castello Sforzesco je Pietà Rondanini, nedokončená socha Michelangela Buonarrotiho. V kostele Santa Maria delle Grazie je slavná freska Poslední večeře Leonarda da Vinci.
Skvělá zmrzlina. Vynikající espresso, které je za půl minuty hotové. Ale taky mrakodrapy a metro a tramvaje a La Scala a… a… a tohle všechno přebila proměna dámy v kraulařku. Není ten svět nakonec krásným místem pro život?
