Minulost jako spása přítomnosti

Příkladem budiž čeští režiséři jako Václav Vorlíček, Jiří Menzel, Věra Chytilová nebo Juraj Herz. Kdybychom je měli posuzovat podle pozdější tvorby, mnoho prostoru pro obdiv bychom asi nenalezli. Většina z nás má však tyto velikány spojené s jejich ranou režijní činností, přičemž tento pohled bude navždy dominovat a nějaké pozdější "senilní úlitby", kterých se tito umělci dopustili, v tom nehrají žádnou roli.

Dalším příkladem může být zpěvák Aleš Brichta. Dalo by se říct, že tento hudebník dělá v poslední době vše pro to, aby pohřbil svoji původně velmi lichotivou pověst. Naštěstí se mu to úplně nedaří, na nedávnou oslavu Brichtovy šedesátky přišla řada velkých osobností, u kterých se dá úspěšně předpokládat, že v nich zpěvákovy - mnohdy opravdu velmi agresivní či prostě jenom ujeté - politické postoje nerezonují, a přece se dokázali povznést nad věc a účastí na Brichtově akci vzdali čest jeho umělecké kariéře.

Myslím, že je to tak správné. Pokud nám někdo v životě udělal něčím radost, neměli bychom jej automaticky zavrhnout kvůli tomu, že se dnes chová úplně jinak. Nemusíme k němu chovat stejnou náklonnost, především bychom ale neměli devalvovat ony radostné momenty. Ty už jsou přece jenom naše, soukromé, ohraničené niternou srdeční hradbou. A je jedno, jestli jde o pocit z filmu, písně, nebo jenom pousmání, k němuž dojde na ulici při náhodném setkání.