Moje nejstarší vzpomínky
Každý si pamatujeme z dětství něco, třeba i jak Pavel Ploc skočil 181 metrů!
Občas se přistihnu při tom, že se snažím z paměti vydolovat ty absolutně nejstarší vzpomínky, které mám. Třeba vzpomínka, kdy mi táta z kousku prkna vyřezal pistoli, nebo jak se válím na podlaze v kuchyni u babičky v Benešově a děda si se mnou hraje. Moc jich není a nedokážu je časově zařadit. Mohly mi být čtyři roky stejně jako šest.
Ale jsou vzpomínky, které se dají zařadit přesně. A to díky tomu, že to jsou vzpomínky televizní. Tedy, abych to přesně definoval, vzpomínky na vysílání v TV.
Nejkrásnější na tom všem je, že přicházejí nečekaně. Stačí jen lehce naťuknout a vlastně je úplně jedno, jestli je to vůně buchet nebo cokoliv jiného. U mě to byla procházka po Harrachově. Mamutí můstek na Čerťáku, sjezdovka se na konci listopadu pyšní zbytečky sněhové pokrývky pouze v zatáčkách, nebe je šedivé a za malou chvíli mlha ukryje celý vršek největšího můstku v Čechách. Tohle samo o sobě ještě žádnou vzpomínku nespustilo, ale už bylo rozhodnuto. Po pár metrech zastavím s kočárkem před jedním z penzionů. Tenhle je speciální, protože má na fasádě dvě olympijské medaile a jmenuje se „Pavel Ploc“. A vzpomínka přiletěla rychlostí světla. Jsem doma s rodiči, je brzké jaro a díváme se na lety na lyžích z Harrachova. Komentátor představuje mladého Pavla Ploce a ten pak letí a letí a vypadá to, že nikdy nechce dopadnout. Když se pak přece jen dotkne dopadové plochy, komentátor s úžasem řekne, že jsme právě viděli nejdelší let na lyžích. 181 metrů! Dokážu si vybavit to zatažené nebe nad Harrachovem a tvář tehdy osmnáctiletého sportovce.
A teď střih a posun o čtyři desítky let. Stojím před penzionem Pavel Ploc a pan majitel jde ke mně. Samozřejmě tohle setkání není náhoda, protože jsem ho připravil a přicházím s prosbou o besedu či přednášku v Polici v rámci Nové Terasy.
„Když já už nějak moc nechci vzpomínat,“ řekne mi pan Ploc, „každý rok mě zvou do televize nebo rozhlasu, ale odmítám to. Před pár rokama jsem zjistil, že se mi už nechce.“ Dvojnásobný olympijský medailista, jeden z nejlepších skokanů na lyžích v celé historii Československa potažmo České republiky. A v mnoha ohledech můj vzor a idol předpubertálních let.
„Víte, že si ten váš let skutečně pamatuju. Bylo mi šest a přesně vidím to pošmourný počasí a to, že to vypadalo, že prostě nechcete přistát.“
„To jste přece musel být hrozně maličkej,“ odpovídá mi, „mně tenkrát bylo osmnáct, když jsem to skočil.“
„Asi to bude jedna z mých nejstarších vzpomínek,“ pokračuju a pak se rozesměju, „a ta druhá ještě o kousek starší a je to pohřeb Brežněva.“
Pan Ploc se rozesměje a řekne, no jo, jak jim tam spadnul…
Ještě chvíli si povídáme, samozřejmě padne jméno Mattiho Nykänena, zmíníme se o době, kdy byl poslancem za ČSSD, ale třeba taky zavzpomíná na Machov, kam jezdil jako žáček na závody. Loučíme se s tím, že se na jaře ozvu a uvidíme, jestli přijede v létě do Police…
Odcházím s kočárkem. Vincent spinká. Harrachov zahalila tma zimního podvečera. Moje staré a pra-staré vzpomínky zůstávají se mnou. Moji rodiče ty své nemůžou tak snadno časově určit, protože nebyla televize. Ale možná díky té spoustě vjemů – včetně těch televizních – máme nyní dávných vzpomínek míň, než měli naši předkové. Ale možná taky ne.
Nicméně bez ohledu na cokoliv: moje nejstarší televizní vzpomínky jsou z doby, kdy mi bylo pět a šest let. Postupně: pohřeb Brežněva (15. listopadu 1982) a let Pavla Ploce v Harrachově (19. března 1983) který byl dlouhý 181 metrů. Ten den jsem já oslavil své šesté narozeniny…