Není učitel jako učitel

Stanislav Máslo učil na našem gymnáziu v nelehkých letech, od roku 1955 do roku 1968, poté působil na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, ze které byl po čistkách v roce 1969 vyhozen, naštěstí mohl učit na náchodském gymnáziu, kde vstoupil do mého života zcela zásadním způsobem. Nebýt jeho, nedělal bych dnes to, co dělám.

Měli jsme zvláštní vztah, měl pro mě asi nějakou iracionální slabost, protože mi procházelo to, co jiným ne. Hlavně ne některým dívkám, kterým to přemýšlelo trochu méně. Většina studentů se klepala před jeho hodinami a trochu se ho i bála. Byl náročný, vyžadoval znalosti, hodiny měly řád, byly skvělé, prostě to uměl. Bez křiku, přirozenou autoritou a svými znalostmi. Byl tvrdý, ale vždy férový. Já se na něho tak nějak drze usmíval a procházelo mi to. Asi proto, že jsem tak nějak uměl, a také asi proto, že si mě hned v 1. ročníku vybral k interpretaci Moliérova Harpagona. Musel jsem se naučit dlouhý monolog a chodit ho předvádět po třídách. Myslím si, že část monologu bych dal i dnes.

Znalosti z češtiny, kterou mě učil, mně vystačily z velké části i na vysoké škole. Byl to Pan učitel, vše jsem ocenil až po vysoké škole, kdy jsem mu napsal dopis, že si vážím toho, co pro nás udělal.

Po pádu komunismu se mohl vrátit tam, kam svojí odborností vždy patřil, na vysokou školu. Stal se docentem a nadále předával své ohromující znalosti mladé generaci. Bohužel, rakovina byla těžším soupeřem.

Stando, děkuji.