O psech a lidech

A ještě jedna věc: taky v době minulé, jsem četl článek o možnosti voperovat psovi kloubní implantát. To mi přišlo ještě absurdnější. Přeci jenom žijeme ve světě, kde mnozí nemají ani základní zdravotnickou péči a prevenci, válčí se a někde jinde, na jiném místě naší globální vesnice se najde někdo, kdo investuje hromadu peněz do operace, která psovi nahradí nemocný kloub.

A na začátku února nám utekla naše psí slečna. Poprvé se potkala s novým svým psím kamarádem Maxem a rozhodla se, že mu ukáže Polici. Nejdřív vyrazili samostatně na Havlatku. V první chvíli jsme ve sněhu ještě našli jejich stopy, uviděli je u vysílače a pak už nic. Já se svojí přítelkyní a majitel psího kamaráda naší Daisy jsme začali hledat – od Havlatky, přes Záměstí, Vyhlídku, náměstí a dál. Postupně mě začalo děsit zjištění, že každou minutou se okruh, kde můžou být, zvětšuje. Přímo úměrně času a naší neschopnosti narazit byť jen na jednu jedinou jejich stopu.

Po několika letech jsem díky nim šel kolem Pekárny. Po několika letech jsem prošel skrz naskrz Záměstí. A Malou Ledhuji. Uvědomil jsem si, že naše slečna Daisy provádí městem nejen Maxe, ale jaksi na dálku i nás tři. A pak se náš pátrací tým rozšířil o další rodinné příslušníky. Když jsem scházel od Vyhlídky k náměstí, viděl jsem přítelkyni vyjíždět autem k Masně a kamaráda kráčet od autobusáku kolem Pellyho parku k Hasičárně. A o chvíli později jsem viděl svoje rodiče, jak obcházejí místa, kam je Daisy zvyklá chodit.

Ptal jsem se každého pejskaře, jestli je někde nepotkali. Odpovědi byly podivně stejné: "Ne, nikde jsem je neviděl." A moje odpověď se taky stávala stejnou: "Já taky ne. Už pár hodin." Někdo je zahlédl u školy. Skoro jsem běžel na sídliště se podívat, jestli se nepřidali k sáňkujícím dětem.

Slunce začalo rudnout. Okruh, kam mohli za tu dobu doběhnout, se zase o pořádných pár kilometrů čtverečných zvětšil. Najednou mi došlo, že kdybych měl tu možnost, zalarmuji dobrovolníky, hasiče, policii a klidně i armádu, aby nám pomohli ty naše mazlíčky najít. A kdyby v České republice existovala Národní garda, i tu. V tu chvíli mi psí hřbitov nebo kloubní implantát nepřišel nijak absurdní. Udělal bych všechno. Sám, v tu chvíli už docela pěkně otlučen od několika pádů na uklouzaných chodnících a ve stráních, mrznoucí chladem, jsem se rozhlížel kolem sebe a reagoval na každé zaštěkání.

Později jsme se dozvěděli, že zatímco jsme prohledávali město od náměstí směrem ke Žďáru a Radešovu, naši milí mazlíčci to vzali přes centrum ke škole a potom přes sídliště ke Klůčku. Ani nechci domýšlet, kolikrát přeběhli silnici a kolik zvířecích stop a pachů na ně čekalo. (Když jsem dopsal tuhle větu, podíval jsem se oknem ven – Daisy si hraje na zahradě a lesem pod vysílačem právě běží – pro mě naprosto neslyšně – šest srn.)

Nakonec se ukázalo, že se splnilo naše už trochu zoufalé přání – že přeci musí jednou dojít někam, kde to budou znát. Po téměř třech hodinách se objevili pod okny matky mojí přítelkyně. Když jsme tam dorazili, vypadali oba dva dost unaveně, ale spokojeně. Ti naši mazlíčci. A když si potom doma Daisy lehla na místečko a usnula, pochopil jsem, že pokud budu mít možnost, tak ji nechám voperovat kloubní implantát a klidně začnu zařizovat psí hřbitov. Protože to zvíře se prostě stalo součástí našeho domova a našeho života.

Jen nevím, jestli jim máme poděkovat za nechtěnou prohlídku města, nebo se na ně zlobit, že nás nevzali sebou.