Panonia

Ale stejně tak můžu začít od Atilly.

Nebo od bájného ptáka Turula (Raroh velký asijský, Falco cherrug milvipes), který přivedl Maďary na území podunajské nížiny a Álmose, vedoucího této výpravy, který ovšem do cíle nestihl dorazit; a jeho syna Arpáda.

Ale nakonec začnu, při vší své skromnosti, od sebe: po letech zase zpátky v Maďarsku. Jména měst na dálničních ukazatelích zní spíš jako tajemná zaklínadla – Székesfehérvár, Nagykanizsa, Szombathely... a ta zaklínadla otevírají vzpomínky.
- tam je přeci ten hrad a pohlednici s jeho obrázkem jsem poslal rodičům domů
- tam jsem se ohlížel za tou holkou, a když jsem se podíval naposledy, ohlídla se taky a já si ten její pohled nesl ještě několik dní s sebou
- tady se vzneslo hejno krkavců
- a tam tenkrát bylo ráno tak nečekaně skvostný slunce, že jsem měl chuť vyvolávat ducha Moneta, aby se taky přišel podívat
- tady byla ta podivná dlažba
(A při těchto vzpomínkách nelze přehlédnout krkavce, který si v poklidu vyzobává cosi z krajnice u dálnice a vůbec ho nerozhodí projíždějící auta & kamiony.)

Potom, už na hotelu, přichází maďarština – samozřejmě nerozumím ani slovo. Ale přesto, když jaksi periferně slyším lidi povídat si, najednou probleskne český: "Já jsem tady," "Kdo odešel," a později, na Budínském hradě, dokonce "Kozy a veverky." Zdá se mi, že hotely si často hrají na něco, co nejsou. V tom se mnohdy podobají víc svým provozovatelům, než by si obě strany rády – i nerady – přiznaly.

Večer jsem si na pokoji zapnul TV. Doma televizi nemám, tak proč se nepodívat tady. Skutečností je, že mě seriál "Červený trpaslík" najednou už nepřipadl tak vtipný. Posuďte sami: "Megváltozott az iszap nyáladzó lény most valahol pihenő időt az érzelmek. Valahol vár ránk. Amikor dobni, meg kell, hogy hagyjon békén..."

Nakupování v Maďarsku je experiment sám o sobě. Pokud je člověk jazykově vybaven tak jako já a dbá víc na intuici než na množství slovíček, otevírá se nepřeberný prostor pro jakékoliv situace. Před lety jsem jel stopem do města Veszprém. Asi hodinu mi řidič něco vypravoval a já přikyvoval, smál se, krčil ramena a vrtěl hlavou. Za celou tu dobu jsem pochytil dvě slova: mafijó a benzínó. Možná mi říkal, že jsem úplně blbej a vůbec mu nerozumím... na oplátku jsem měl chuť mu česky vypravovat o svojí cestě, ale nakonec jsem radši vystoupil.

K mé jazykové vybavenosti patří:
Z angličtiny: Higway to Hell.
Z němčiny: Das Ganze Tschechische volk ist eine Simulantenbande.
Z maďarštiny: egy, két, három (jedna, dva tři) a kijárat a bejárat (východ a vchod).
Takto připraven na všechno jsem stál před úkolem nakoupit klobásy a dárky pro Samuela.

Zvolil jsem mezinárodní komunikační systém ruce nohy. Musím uznat, že prodavači chvíli trvalo, než přistoupil na systém mnou navrhovaný. Zkoušel na mě mluvit americky i německy, ale pak pochopil, že se stejným výsledkem se může klidně vrátit ke své mateřštině. Hezká situace nastala, když došlo na placení. Maďaři používají normální arabské číslice, takže výši útraty jsem věděl hned. I hotovost jsem měl připravenou, ale kovové forinty v mojí dlani obživly a seskočily na zem. Ovšem část jich skončila v tašce paní stojící za mnou. Konečně jsem mohl využít svou lingvistickou průpravu a se slovy Highway to Hell jsem sbíral zatoulané HUFy (z mezinárodního označení maďarské měny HUF) a přitom jí ukazoval na tašku. S úsměvem (!) tahala moje forinty ze své tašky a možná přihodila i něco ze svých zatoulaných HUFů. Poděkoval jsem jí (česky), odpověděla mi (maďarsky) a klobásy byly moje. Nakoupit potom dárky pro Samuela a Martinu už bylo snadné. Možná i proto, že jsem platil papírovými bankovkami, které v sobě neměly touhu podívat se, jak vypadá podlaha tržnice, ani nechtěly zkoumat obsah cizích nákupních tašek. A venku na mě čekala Budapešť. A za ní celá Panonia...