Paříž, Paříž

Text a foto Pavel Frydrych

Neděle, 23. června 2024

Sdílet na:

Co spojuje nejznámější místa v Paříži? Záchodky!

Když se řekne jméno města na Seině, člověka napadne spousta věcí. Eiffelova věž, Champse-Elyseé, Louvre, Vítězný oblouk, Montmartre… někdo si vzpomene na jména malířů, spisovatelů či zpěváků, někdo si vybaví dojezd Tour de France nebo luxusní obchody. Název fejetonu jsem si vypůjčil od Emila Zoly a jeho románu o „břichu Paříže“, tedy tržnici Les Halles.

Všechno, co jsem jmenoval, je Paříž. A všechno spojuje jedna nutná věc: záchodky. Jak říká náš děda Václav: „Když je příjem, musí být i výdej.“

Předehrou k příběhu by mohl být koncert v hradecké Petroff Hall večer před odletem, kde jsem suverénně zamířil na dámské záchody a všiml si toho až při mytí rukou. Poprvé v životě jsem byl konfrontován se šminkami na poličce nad umyvadlem na veřejných záchodcích. Existují dvě možná vysvětlení: a) dostal jsme se na půdu genderově vyváženého prostředí nebo b) jsme na dámských záchodcích. Vybral jsme si druhou variantu.

A pak už přišla Paříž.

Museé Picasso. Člověk by v budově doslova nacpané úžasným uměním očekával vysokou kulturu i v tomto směru. Ale zdá se, že na záchodky jaksi nezbylo moc místa. Při rozpažených rukou se dotýkám obou stěn. A pisoár je ve výši mých kolenou. Nelze si nevzpomenout na Járu Cimrmana a větu: „Nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Ty potvory vám vlezou všude.“ Zdá se, že obsadili i záchodky v Picassově muzeu. Průměrně vysoký basketbalista by měl zařízení někde těsně nad kotníky.

Café Madeleine leží na dohled stejnojmenného chrámu. Je kouzelný sedět v kavárně a dívat se mohutné sloupy masivní stavby. Ale dojít na záchod je maličko komplikovanější. Člověk musí projít mezi kasou a barem, vyhnout se číšníkům nesoucím pití a nezakopnout o hosta, který v ruce žmoulá platební kartu nebo peníze a pak sestoupit dolů po prudkých schodech. (K tomuto místu mám jednu poznámku, která nepřekvapí ty, co mě znají: v této části města podle Hanuše Wihana připravovali nejlepší hovězí Rossini – informace je ale stará víc jak sto let... )

Café Josephine je vedle zrekonstruované budovy Burzy. Tady je „ono místo“ umístěno skutečně krásně. Nejen že prostor s pisoárem není oddělen žádnými dveřmi, ale člověku doslova za zadkem chodí číšníci s jídlem či dámy, jdoucí od stolu stejným účelem, jako jsem šel já. Nakonec jsme se u umyvadla s jednou z nich potkal. Pro mě je to první open air pisoár, který jsem kdy navštívil.

V baru u stadionu Paris Saint Germain jsou záchodky odděleny od ostatního prostoru normálně dveřmi. Od zbytku se liší konkrétním řešením: namísto pisoárů je podél zdi nainstalován plechový žlab. Poličák si vzpomene na žlábek v Krčmě.

Pro znalce pisoárových věd, kterým bude například Kryton z posádky vesmírné lodi Červený trpaslík Jupiterské důlní společnosti, je nutností navštívit pařížský fotbalový stadion Parc des Princess. Byli jsme na místě skoro dvě hodiny před úvodním hvizdem. Záchodky jsou pod úrovní vstupní haly (pokud vstupujete branou P). Když jsme se na ně podíval shůry, úplně jsem strnul. Pod sebou jsem viděl doslova Chrám pisoárů. V jedné místnosti je jich 28, čistá podlaha s tmavou dlažbou a bíle zářící hygienická zařízení. Po všech zkušenostech má člověk chuť klesnout na kolena – vstupuji do Chrámu pisoárů raději opatrně a po špičkách. Po fotbale už ale Chrám vypadá podstatně hůř. Unavené božstvo pánského vyměšování se těší, až všichni konečně vypadnou.

Dalším místem hodným zaznamenání je Palace de Tokyo. Tam byly pisoáry zahaleny černým igelitem a přepásány červenobílou páskou. Tak jsem si zašel na Dámy.

Ten den, kdy jsme byli v Palace de Tokyo, přišel poslední pařížský večer. Procházka do Parku André Citroena. Záchodky v pořádku, ten pro pány s nápisem Macron Assassine (ať si to přeloží každý sám, jak chce…).

Dopoledne před odletem jsme ještě stihli procházku po Latinské čtvrti. V Café Descartes jsem se setkal se skutečně minimalistickým řešením „oné místnosti“. K pisoáru se vstupuje lítacími dveřmi, jak do nějakého westernového saloonu. Dveře zakrývají člověka zhruba od kolen po spodní žebro. Samotný prostor má rozměry cca 70 × 110 cm… o tu druhou potřebu se pak muži dělí se ženami. Tentokrát už za uzavíratelnými a plnými dveřmi.

Paříž umí člověku nabídnout nečekaná setkání. A já přemýšlím, že moje další cesta za poznáním historie a současnosti toaletních věd, bude směřovat do skotského Glasgow. Podle filmu Trainspotting tam mají být nejhorší záchodky ve Skotsku.