Práva autorská

V rámci příprav realizace Sálu Richarda Vyškovského v Muzeu papírových modelů jsem se rozhodl, že kopii inkriminovaného článku získám.

Tak jsem se obrátil na archiv Národní knihovny. Ovšem v době koronakrize jsem se nejdřív dovolal k vrátnému, který mi vysvětlil, že v knihovně nikdo není, aby mě přesto následně s někým spojil. Přes další dva telefonáty a tři maily se mi podařilo sehnat zaměstnankyni archivu na home office. V tu chvíli jsem si myslel, že mám vyhráno. Ale chyba lávky, protože do cesty mezi získání kopie stránky (v odborné terminologii "rozmnoženina") a její instalaci v Muzeu se postavil zákon o ochraně práv autorských. Aby se instituce mohla stát uživatelem rozmnoženiny a veřejně ji prezentovat, je potřeba splnit náležitosti plynoucí z autorských práv, tedy získat k tomuto ideálně svolení autora. Článek byl signován (mk) a pod touto zkratkou publikovalo v Lidové demokracii sedm autorů. Šest jich je bezpečně po smrti a sedmého se mi nepodařilo dohledat. Tudy cesta nevede, uvědomil jsem si. Jára Cimrman uváděl cizí hry zásadně pod podmínkou, že autor je prokazatelně po smrti nebo neznámý. Naštěstí pro něj nemělo Mocnářství tak precizně propracovaný systém ochrany práv autorských jako máme my dnes.

Dalším krokem tedy bylo zjistit, kdo byl vydavatelem Lidové demokracie, který v tomto případě může být držitelem práv k anonymním nebo pseudonymním článkům. Vydavatelem v roce 1968 bylo nakladatelství Československé strany lidové Vyšehrad. Podle mých informací přešla práva na současné nakladatelství Vyšehrad, spadající pod Albatros Media. Takže jsem psal panu řediteli Vyšehradu, který mi obratem v mailu potvrdil, že mi dává svolení k použití kopie v expozici Muzea papírových modelů. V tu chvíli jsem si opět myslel, že mám vyhráno. Svolení jsem odeslal do Národní knihovny a doplnil nacionále do návrhu smlouvy. Smlouva o vystavení kopie stránky z novin zhruba formátu A3 má šest stran formátu A4!

Na to se ozvalo právní oddělení Národní knihovny, které mi napsalo, že takto napsané svolení nestačí. Je potřeba, aby pan ředitel Vyšehradu napsal svolení na samostatný list a k tomu dodal potvrzení, že na současné nakladatelství přešla práva Lidové demokracie. Po další konzultaci s Vyšehradem ovšem vyšlo najevo, že na současný Vyšehrad přešla práva plynoucí z nakladatelské činnosti (tedy vydávání knih), ale ne práva plynoucí z činnosti vydavatelské (vč. deníku Lidová demokracie). Vzpomněl jsem si na to, jak bylo krásné si popovídat s hlídačem Národní knihovny, který hledal, zda je někdo uvnitř budovy. Pak jsem začal přemýšlet o tom, jestli ten článek vlastně Muzeum potřebuje. Ale přece to nevzdám!

Vrátil jsem se tedy zase na začátek a napsal poměrně dlouhý vysvětlující mail na ústředí KDU-ČSL, které by podle poslední informace mělo být držitelem práv k Lidové demokracii z roku 1968.

V době uzavírky Polického měsíčníku (20. 5.) není nic ztraceno. Ale ani rozhodnuto. Pokud to dopadne a laskavý čtenář tohoto fejetonu se dostane do Muzea a najde tam kopii (rozmnoženinu) stránky z Lidové demokracie, prosím uctěte v tiché vzpomínce práci ředitele Muzea, archivářky Národní knihovny, právníka Národní knihovny, vrátného Národní knihovny, ředitele nakladatelství Vyšehrad, právníka Albatros Media a generálního sekretáře KDU-ČSL, bez jejichž aktivity by nemohlo Muzeum tuto rozmnoženinu získat a vystavit. A jen pro zajímavost na závěr: cena barevné kopie (rozmnoženiny) je 15,- Kč vč. DPH!