Předvánoční vzpomínání broumovského rodáka
Před vánocemi snad každý z nás přemýšlí, čím obdaruje své blízké pod stromečkem, nám starším nejvíce záleží na tom, jakou radost uděláme dětem a především vnoučatům. Uvažujíce v této rovině, zatoulal jsem se v myšlenkách také do svého dětství, které jsem prožil na Broumovsku.
Narodil jsem se 23. prosince, tedy, i když jsem z této události nic neměl, byl jsem pro rodinu vánoční dárek. V roce 1951 jsme bydleli v malém domečku v Hynčicích, kde otec pečoval o ryby v místních rybnících coby zaměstnanec Státního rybářství. Moje nejsilnější vzpomínka na Hynčice je zprostředkovaná z vyprávění maminky. Někdy na jaře 1953 máchala na lávce u Stěnavy prádlo a já jsem ji při tom asistoval. V nestřeženém okamžiku jsem se ocitl na okraji máchadla a vzápětí v ledové říční vodě. Duchapřítomná matka mě obratně chytila za kabát v oblasti zad, naštěstí byl můj svrchník dobře zapnutý.
Na mé druhé narozeniny jsme již bydleli v Jetřichově, v domě s malým hospodářstvím, několika slípkami, králíky, prasátkem a kravkou ve chlévě a psem u boudy. To bylo velké obohacení mého vnímání světa. Dětství prožité v Jetřichově mě stále připadá jako jedna dlouhá etapa života a vše to, co se odehrálo později, a nebylo toho málo, mě už tak obsáhlé nepřipadá.
A nyní trochu o vánocích v Jetřichově. Stále se mi ve vzpomínkách na dětství zdá, že zimy byly dlouhé a kruté, sněhu bylo víc než nyní a čas plynul mnohem volněji. Vzpomínám, jak jsme před vánocemi jezdili s bratrem vlakem z Ruprechtic do Broumova pro pomeranče, citrony a datle, stáli jsme dlouhou frontu zmrzlí a prokřehlí před prodejnou ovoce a zeleniny, aby se po nekonečném čekání na tyto exotické dary přírody na nás také dostalo. Moc jsme si toho tehdy považovali, dnes už je to nepochopitelné, že jižní ovoce na českém vánočním stole byla dříve taková vzácnost. Televizi jsme ještě neměli, a tak jsem si k vánocům přál diaprojektor na promítání pohádek. Do přístroje se vložil filmový pás s krásnými kreslenými pohádkami, nejvíce se mě líbily ty o Gulliverovi, komentář přečítala maminka.
Na konec roku, a především na leden, se naše rodina moc těšila. Rodiče pracovali v Jednotném zemědělském družstvu a právě počátkem nového roku se konala takzvaná výroční schůze spojená s dobírkou a následnou taneční zábavou. Dobírka to bylo vlastně vyplacení druhé části roční mzdy členům JZD, takže velice příjemná událost. Vzpomínám, že jsem družstevníkům coby žáček ZDŠ recitoval básničku o nezbedném kocourkovi Macíčkovi. Vzpomínám na moc milou paní učitelku Hrubou, vzpomínám na spolužáky a kamarády Rudu Ressla, Lojzu Krecla, Pepíka Bachroně, Evu Ságnerovou, Květu Pejchalovou a na další.
V Jetřichově byl uprostřed obce na kopci také malý skokanský můstek, na kterém starší kluci a mladí pánové předváděli v zimně své skokanské dovednosti, a v okolí statecké vily se závodilo zase v běžeckých disciplínách. V roce 1961 jsme se odstěhovali do České Skalice a dům v Jetřichově, ve kterém jsme bydleli, byl brzy zbořen, protože byl vlhký a nebyl v dobrém technickém stavu. Parcela po tomto objektu je dodnes nezastavěná.
V posledních létech, nejenom na léta strávená na Broumovsku vzpomínám, ale také se sem dost často vracím se svým fotografickým přístrojem, a především s manželkou rádi jezdíme v létě za kulturou na koncerty vážné hudby pořádané v kostelích již několik let během festivalu Za poklady Broumovska. Také za golfem na nové golfové hřiště Grosshof, které je nádherně zasazené do okolní přírody a nápaditě postavené jamky jsou výzvou pro každého golfistu. Jsme s manželkou rádi, že mezi Broumováky máme mnoho přátel, a že se máme kam vracet.
Jiří Šourek, fotograf, nakladatel a výtvarník, pracoval jako fotograf a redaktor v ČTK, později ve svobodném povolání, v roce 1990 založil nakladatelství Artfoto, věnuje se fotografii, malbě a tvorbě koláží.