Příběh chlapce, kterému zakázali kreslit

To bylo tak, milý čtenáři... Roku 1999 jsem seděl jako žáček základní školy v Teplicích nad Metují na své malé židličce při hodině výtvarné výchovy. Na další z mnoha takových, kde roztomilé desetileté holčičky kreslily krásné obrázky, no a my, kluci posedlí fotbalem, při kterém nám bránu tvořily dva mohutné kmeny stromů, my jsme neohrabaně ryli tužkou a pastelkami do papíru a výsledkem byly celulózové obdélníčky vhodné při nejlepší vůli ke skládání vlaštovek. Při poslechu posměšků od těch nadanějších na moji adresu naše paní učitelka rychle pochopila, že výtvarná výchova nebude mým šálkem kakaa. Od té doby jsem nekreslil. Nekreslil jsem, protože nebylo příjemné vidět katastrofální výsledky, nekreslil jsem, protože nebylo příjemné snášet reakce okolí. Nekreslil jsem, protože nerad dělám, co neumím. A nekreslil jsem od té doby, kdy mi bylo devět či deset let, až do svých devatenácti. Po celou tu dobu jsem s nevelkou trochou humoru říkal, že mi zakázali kreslit, a věnoval se přírodním vědám, speciálně fyzice, která mi přinesla šest krásných let strávených s elektronickými součástkami.

Tenkráte, v lednu roku 2010, mi přišel malý balíček. Jeho odesilatelkou byla slečna, jejíž památník se v balíčku skrýval. Prosila mě o příspěvek – ale netušila, jak velký úkol mi dává. Netušila, že za sebou mám desetiletí prožité v „zákazu" kreslit. Netušila, že mi je příliš drahá na to, abych ji odbyl nezvedenou čmáranicí na pár chvil. Ona je totiž člověk, kterého život těžce zkouší v každém okamžiku dnem i nocí; je člověk, který přes svůj těžký úděl dokáže pomáhat druhým a usmívat se u toho očima. Proto jsem se začal učit kreslit. Ne v kurzech, ne z knih. Prostě jsem to zkoušel.

Nu, přiznám se, že památník se dostal ke své majitelce až po více než roku. Ale byl to on, co mě přimělo chopit se po desetiletí staré kovové versatilky. A dnes tu před sebou, milý čtenáři, máš několik tahů versatilkami. Několik tahů, za které musím vyslovit své díky já - ten, kdo vedl tužky při jejich vzniku. A komu děkuji?

Děkuji těm, kteří jsou na obrázcích zachyceni. Děkuji jim za to, co pro mě činili, aniž by je k tomu vázala náplň práce; za to, co pro mě činili, aniž by o tom možná sami měli tušení. Víš, milý čtenáři, kdyby nebylo jich, nevisí tu teď jejich podobizny. Slečna, které se klaním, by měla památníček o záznam chudší. Já bych nikdy nejspíše znovu nevzal versatilku do ruky. Oni jsou sochaři, malíři, zlatníci, skladatelé, ... jsou ti, kdo pomáhali stvořit mou duši. Ale já nechtěl jen poděkovat, milý čtenáři. Já jsem se tě přišel zeptat.

Jak pravděpodobné je, že žáček osmiletého gymnázia, který celá odpoledne po škole tráví pájením elektronických zařízení a konstrukcí fyzikálních experimentů vůbec; následně student matematicko-fyzikální fakulty; kterému nadto před desetiletím zakázali kreslit, se odváží věnovat dlouhé desítky hodin čmárání, které zakončí nesmírně drze tím, že výsledky vystaví na odiv? Nejspíše mizivá. A hádám, že ti, kdo mě znají, budou překvapeni tím spíše. Ale víš, milý čtenáři, co to bylo, co mi dovolilo dojít až sem, jakkoli bych se za své výtvory mohl stydět? Bylo to právě Gymnázium Broumov. Lidé, které jsem tu potkal, mě naučili mnoho věcí – ostatně, u několika z nich se o jedné z nich prohlížením výstavky dozvídáte – a konečným výsledkem je skutečnost, že NEZÁLEŽÍ NA TOM, PŘED JAKÝ PROBLÉM MĚ ŽIVOT POSTAVÍ, PROTOŽE S OBZORY, KTERÉ MI GYMNÁZIUM POSKYTLO, SE MOHU SMĚLE PUSTIT DO ČEHOKOLI. Nezáleží na tom, že nikdy nedosáhnu světové úrovně. Důležité je, že si zachovám svou lidskou svobodu.

Co ty, můj milý čtenáři, chceš si zachovat svobodu, nebo se vlastní rukou uvrhneš do žaláře, z něhož do smrti nevyjdeš?

(Pozn. redakce. Michal Hnyk absolvoval gymnázium v Broumově a v letošním roce získal titul bakaláře na MFF UK)