Příběh utěrek

Kuchyňskou utěrkou se utírá téměř cokoliv. Od nádobí po omytí – tady už s menší intenzitou, která se matematicky dá popsat takto: s počtem zakoupených myček nádobí přímo úměrně klesá počet otíracích minut. Tedy užití kuchyňských utěrek: od nádobí, přes rozlitou polévku nebo čaj na stole, vycáknutou vodu na sporáku po otření pracovní desky, stolu a občas i rukou. A po nějaké době podle toho vypadá i jejich stav. Všechny skvrny jsou znatelné a utěrka je unavenější a unavenější a svým vzhledem se začíná víc a víc podobat košili Dave Listera z posádky těžařské lodi Červený trpaslík Jupiterské důlní společnosti. Naštěstí se v drtivé většině jedná o skvrny, které jdou odstranit bez narušení samotné struktury matérie. Když si odmyslím občasné popáleniny, které se pak stávají nezbytnou součástí designu utěrek.

Jenže s mnoha ze skvrn si prostě pračka nedokáže poradit. Utěrky z ní vylézají sice mokré, ale jen částečně očištěné. Trochu by mohly připomínat poraněná zvířata nebo člověka, který nemá v pořádku pigmentaci pokožky. Ale takto zdeformované a unavené utěrky můžou stále ještě zastat svoji práci. Zaprané skvrny se bedlivým okem přehlédnou a mnohdy se dělá, jako kdyby se nic nestalo. A když na svou práci jedna utěrka nestačí nebo se ukáže i po vyprání nepoužitelná, přijde na řadu její kolegyně, která se urychleně jmenuje její pomocnicí, spolupracovnicí, popř. nadřízenou. A zvesela se může pokračovat.

Ovšem tuto spirálu nelze aplikovat do nekonečna. Jednou se musí provalit problém. Třeba v nadměrném množství utěrek určených k práci. To v situaci, kdy přes množství utěrek není už skoro nic vidět a samotná práce zůstává nedokončena anebo ve chvíli, kdy se utěrka se zapranými skvrnami prostě "šprajcne" a rozhodne se stávkovat. Na to nadřízené utěrky reagují povětšinou rozhořčenými větami typu: "Já tady dřu a nikdo to neocení," nebo třeba: "Kdyby nebylo mě, už se to tady jasně položí a oni si toho neváží," nebo taky: "Nic nedělá, jenom se vystavuje a předstírá práci a když po ní utěrka chce, aby dělala svou práci, tak se jí to nelíbí!"

Potom ovšem musí přijít reakce z ještě vyšších míst a je nutno bouchnout do stolu a tvrdě zasáhnout. V opačném případě hrozí naprostá anarchie, která se projeví v přemíře utěrek na metr čtverečný a přímo tomu úměrné množství neotřenosti na stejnou plošnou míru. Jediným schůdným řešením je radikální krok: vyvaření utěrek, kterýmžto aktem dojde k co největším setření rozdílu mezi jednotlivostmi a tím pádem i k vyrovnání startovací pozice týchž. Přichází na řadu co největší hrnec, který své poselství nese už ve svém názvu: prádelní hrnec. Do něj jsou vloženy jednotlivé utěrky, napuštěna voda, která se uvede do varu a následně je přizvána na pomoc nejdůležitější substance celého procesu: jedlá soda (NaHCO₃). Ve statisících drobných bublinek a v pěnění vody se sodou se praná matérie převrací, aby se co největší plochou vystavila působení čistících látek.

V tuhle chvíli si vždycky vzpomenu na svoji maminku, která vyváří prádlo v prádelně bytovky na Bělské ulici. S ničím jiným nezaměnitelná vůně, která evokuje dětství podobně jako vůně pečených buchet stojí na začátku Proustova "Hledání minulého času".

A příběh utěrek pokračuje dál. Vyjmuty z vyvářky zasvítí svou čistotou, která se téměř okamžitě odrazí v čistotě otření, ale stejně jako se vším ostatním, je o ně potřeba pečovat. A stejně tak je nutné pečovat o jejich nasazení a začlenění, protože jinak hrozí jejich deziluze a domácí revoluce.

Na druhou stranu ale taky existuje jiný přístup, bez evokace maminky v prádelně plné páry: vzít ty nejuřvanější utěrky a vyhodit je do popelnice. Jenže: má člověk a utěrka v tuto chvíli jistotu, že se odpadem skutečně stává odpad?