Přijede Hollandová točit k nám do Sudet?

Shrneme-li fakta, pak jestliže: 1) současná přední polská spisovatelka Tokarczuková žije hnedle za „šonovskými kopci“ ve vísce Krajanów; 2) dějiště zmíněného „detektivně-morálního thrilleru“ zasadila právě do reálií pohraničního regionu svého bydliště; 3) románový konspirativní knihkupec Honza je dokonce údajně lehce inspirovaný naším broumovským panem knihovníkem; 4) v rozhovoru padlo, že Hollandová se při natáčení filmu „do Česka vrátí, konkrétně do česko-polského pohraničí, do Sudet“, dokonce prý „se stejným českým týmem, podílejícím se již na Hořícím keři“; 5) producentkou Hořícího keře byla absolventka broumovského gymnázia Pavla Kubečková… - tak by se dle vší logiky mohlo něco natočit i na Broumovsku.

Mohlo by, ale taky nemuselo. I když spisovatelka prý režisérce k natáčení nabídla přímo svůj vlastní krajanówský dům, od nějž je to k nám, coby kamenem dohodil, Hollandová si „české Sudety“ může případně natočit i docela někde jinde, filmaři jsou „kouzelníci“. Různé zmínky v románu by ji klidně mohly nasměrovat i přes celou Kladskou kotlinu na Chudobu a Náchodsko. Podle čerstvé informace z polského tisku připravovaný film již získal podporu PISF (obdoba našeho Státního fondu kinematografie), vybrána je i hlavní představitelka, rozpočet počítá s 12,5 miliony zlotých (bezmála 85 milionů korun) a v únoru až květnu příštího roku by se mělo začít natáčet hlavně v Kladské kotlině, ale možná i v tom českém příhraničí. Takže by to chtělo učinit paní režisérce takzvanou „filmovou pobídku“, speciální broumovskou. Česká vláda totiž obecně na tyto pobídky, které mají přilákat filmaře k natáčení v ČR, sice aktuálně vyčlenila 800 milionů korun, ale bůhví na jaké hloupé střílečky to zase třeba padne. Dosud se také ekonomové přeli, zda se něco podobného vůbec vyplatí: jedni tvrdili, že je to skvělá věc a vynaložené pobídky se vrátí x-násobně, druzí opačně, že jde o nesystémový nesmysl, a nějací američtí kazisvěti dokonce spočetli, že z jednoho vydaného státního dolaru se zpět do rozpočtu vrátí sotva 70 centů. Nově však otázku výhodnosti pobídek rozseknul náš pan ministr kultury Herman. Dalo mu to asi hodně zabrat a připomínaje pak radostného papouška, jenž se naučil svou první větu, pochlubil se svým objevem v různých médiích v jednom dni hned třikrát navlas stejnými slovy takto: „Filmaři nám nabízejí plnou ošatku jablek a my jim z ní dvě vrátíme zpátky.“ Tohoto ministerského modelu se podržme: Nabídněme Hollandové, že jestli s těmi svými jablky dorazí na Broumovsko, pak jí vrátíme ne dvě, nýbrž rovnou tři. A jestli jinde nabídnou čtyři, pak my dáme pět, nám na nějakém tom jabku nesejde, nejsme troškaři jak Herman. Myslím, že broumovská městská rada by to takto měla odhlasovat.

... a žijeme v Sudetech?

Že bude točit v Sudetech, uvedla při přípravě rozhovoru pro Události nejspíše sama Hollandová a moderátor neznalý literární předlohy chystaného filmu se na to pak při vysílání chytil. Myslel totiž, že se bude jednat opět o nějaké zpracování historického traumatizujícího tématu česko-německého soužití, a byl pak trochu zaskočen režisérčinou odpovědí, že půjde o příběh ze současného Polska. Ano, Poláci a Češi si pod slovem Sudety představují trochu něco rozdílného. Pro Poláky jde především o geografický pojem, kdy původ názvu má snad kořeny keltské či starogermánské a poprvé ho písemně podchytil Ptolemaios někdy počátkem druhého století. Na své mapě jím označil jedno pohoří v tehdy ještě nepříliš dokonale probádaném „barbarském“ prostoru dnešní střední Evropy. Později bylo určeno s nevelkou jistotou, avšak ustálilo se, že tím myslel horstva tvořící dnešním pohledem severovýchodní hranici našeho státu. Zatímco z makropohledu od rozlehlé polské nížiny směrem na jih se skutečně jedná prakticky o celistvou horskou soustavu, kterou lze nazvat Sudety (na niž dále na východ navazuje další celek Karpat), obyčejný Čech z mikropohledu své kotliny tento celek nevnímá a vidí místo něj jednotlivě Lužické hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky… Sudety jsou pro Čechy naopak termínem geopolitickým a díky historii let 1918 - 1945 termínem natolik traumatizujícím, že si ho po válce dokonce zakázali používat. Sudety vnímáme jako dobový, k politickým účelům Němci uměle vytvořený a zneužitý ideologický konstrukt vedoucí k válečnému krveprolití. A takto jde zejména pro většinu starší generace o jednou provždy uzavřenou, mrtvou záležitost. Dokonce i čeští geomorfolologové byli tabuizovaný termín Sudety časem nuceni nahradit složitým názvem Krkonošsko-jesenická subprovincie a užívání toho takřka sprostého slova se nešlo vyhnout snad jen v historickém diskursu.

Já jsem ale pro jistou rehabilitaci užívání pojmu Sudety, nikoli však ve výše uvedeném smyslu geografickém či dokonce politickém (to je bezesporu uzavřená kapitola), nýbrž v současném smyslu kulturně-sociologickém. Oblasti českého pohraničí osídlené do roku 1945 německy mluvícím obyvatelstvem totiž dodnes vykazují jistá specifika právě z hlediska kulturně-sociologického a užití charakterizujícího pojmu Sudety zde pak dle mého názoru usnadňuje komunikaci. Nahrazovat Sudety termínem české pohraničí není úplně ideální, protože třeba Policko, Hronovsko a Náchodsko leží rovněž v pohraničí, a přesto tam díky historickému vývoji panuje od Broumovska poněkud odlišná sociokulturní atmosféra.

Hollandová k dějišti svého budoucího filmu uvedla (volně interpretuji): V těch Sudetech je cítit takové určité odcizení a myslím, že to pramení z toho, že po válce si nové obyvatelstvo tuto oblast ne zcela osvojilo, nepřilnulo, takže i určité jevy současnosti jsou zde vidět vyhraněněji než v ostatních částech země. Polský recenzent Tokarczukové románu nazval jeho dějiště místem s amputovanou pamětí. A sama Tokarczuková k tomu s lehkou ironií dodává: „Kladská kotlina skýtá ohromné možnosti, může být arkádií i infernem“ - tedy rájem či nebem na zemi, ale i peklem, místem naplnění i beznaděje. Z výše uvedeného je navíc  patrné, že ani pro Poláky nejsou Sudety jen čistě geografickým termínem, nýbrž právě i místem s jistou specifickou sociokulturní charakteristikou. Je na nás, abychom se ta svá negativní „sudetská specifika“ pokoušeli vymýtit a pozitivní naopak posílit. Sudety by si krom jiného zasloužily daleko větší a speciální pozornost stran ochrany hmotného i nehmotného kulturního dědictví. Například nemalá část odborné literatury tvářící se, že zpracovává nějaký fenomén z celostátního hlediska, ve skutečnosti své mapování dosud nezřídka ostudně končí právě na hranici někdejších Sudet – dříve tomu bylo možná i z ideologických příčin, dnes z pohodlnosti, neb jsou zde stále „bílá místa“, kde nelze jen tak lehce něco opsat ze starší české literatury.

Sudety mají podle mě potenciál nést klidně i pozitivní punc, možná právě zvláště v našem širším regionu s charakteristickou přírodou i pamětihodnostmi, kde se Sudety geografické kryjí s těmi někdejšími geopolitickými a dnešními sociokulturními. V nadsázce bychom se mohli označit za jakýchsi jejich pupek, za Sudety ze všech Sudet nejsudetovatější (teď nadskočivší odpůrce prosím, berte mě s jistou dávkou humoru).

V našem muzeu se často setkávám s dotazy návštěvníků, z nichž někteří „vnitrozemci“, nejmladší ročníky zejména, jsou někdy až neuvěřitelně naivně mimo: „Tady je to všechno takový zvláštní, tady žili nějaký Němci? – A hodně, víc než Čechů? – Cože, to ale jenom za války sem přišli, že?...“ To pak bývá často sáhodlouhé objasňování. Jedna mladá slečna po mě dokonce chtěla, abych jí dal tip na nějakého místního žijícího sudetského Němce, a když jsem se jí zeptal nač to, odvětila naivně, že by prostě jen chtěla vidět, „jak vypadaj“ – jakoby snad pátrala po nějakém bájném bílém jednorožci. Ale z druhé strany, zrovna čerstvě se mě jeden pán tázal na původ jednoho muzejního předmětu. Začal jsem objasňovat, že to bychom taky rádi věděli, ale že tady se to po válce všechno tak přemlelo, že jsme rádi, že se nám vůbec dochoval samotný předmět, natož pak nějaká legenda k němu. A on mě přerušil s tím, že je z Mladějova na Moravě. Protože jsem o tom místě nikdy neslyšel, nepochopil jsem, jak jeho poznámka souvisí s tím, co mu právě vykládám, a on proto rychle doplnil: „To sou taky Sudety, u nás to bylo to samý.“ – Stačilo jedno slovo a bylo jasno, dál jsme nemuseli mluvit. Proto myslím, že bychom se neměli tvářit, že Sudety neexistují či že to slovo nemá nějaký současný obsah – má ho, ač ho jistě jeden každý budeme interpretovat různě, ale jestliže už se kvůli němu na rozdíl od minulosti nemusíme vraždit, pak ho můžeme jako pomocný termín k zjednodušení komunikace v klidu užívat. Řekl bych opět v nadsázce, že takřka sedmdesát let po válce už nazrál čas k „definitivnímu osvobození“ Sudet. Tím narážím na to, že jestliže jejich tzv. osvobození v roce 1938 bylo prokletím a osvobození roku 1945 pak nadlouho určitým zakletím, tak jestli bychom je konečně nemohli odklít, odborně řečeno odtabuizovat. Pach krve už vyvanul, zůstat by měla poučená paměť. A pro jistotu ještě jednou zdůrazním, že se zde nesnažím fedrovat snad nějaké oficiální zařazení termínu Sudety do místních školních osnov (typu: Milé děti, první co si musíte zapamatovat, že žijete v Sudetech!), nebo že bych snad navrhoval vyznačování do map, či usiloval o ceduli „Vítejte v Sudetech!“ někde u silnice na Pasech, to samozřejmě ani náznakem. Snažím se pouze dosavadním odpůrcům tohoto termínu navrhnout, že by se jim už nemusely ježit vlasy, když ho třeba použiji v nějakém neformálním volném vyjádření, například: My tady v Sudetech bychom současný rusko-ukrajinský konflikt měli vnímat s daleko větším pochopením jeho složitosti, nejednoznačnosti a svízelnosti jeho řešení. Sudety totiž v sobě mají zakódovánu nějakou historickou zkušenost, žijeme v nich s nějakým specifickým „dědictvím“.

...a jsme lepší než Poláci?

Ve zmíněné Tokarczukové próze připravené ke zfilmování je zajímavý i polský pohled na Čechy. Je až neskutečně lichotivý, ale bohužel idealizující a nepravdivý. Autorka v několika pasážích vložila do úst hlavní románové hrdince přímo oslavné české ódy ve spojení s kritikou polské společnosti. např.: „(Polsko) je země neurotických individualistů, z nichž každý, kdo se ocitne mezi jinými lidmi, začíná poučovat, kritizovat, urážet a okázale dokazovat svou nadřazenost. Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám.“ – No, tak o to bych se ale, ku.va, do pr..le, s paní spisovatelkou docela pohádal. Sama k tomu sice v jednom rozhovoru dodala, že jde o licenci a lehce ironický popis fenoménu fascinace Poláků Čechami. V jiném rozhovoru se už ale zcela za sebe vyznala takto: „Já sama Čechům také hodně věcí závidím, například klid a jakousi takovou spontánní přirozenost (...) Závidím jim zakořeněnost ve své českosti. Být Čech je tak přirozené. A být Polák znamená mít problém s polskostí, sám se sebou, s celou zemí, s historií...“ – No, jestliže se prý Čech od Poláka liší větším realismem, pak musíme paní Tokarczukové sice poděkovat, ovšem s realistickým dodatkem, že my o sobě víme své.

Prošel jsem pak při té příležitosti i pár polských internetových diskusních fór, abych zjistil, jak to tam se zmíněným fenoménem polské fascinace Čechami vypadá. A skutečně je tam toto téma dosti silně patrné, ale jak už to (na internetu zvláště) bývá, najdou se naopak i zcela dehonestující pohledy na nás. V obou případech však značně působí stereotypy a mýty. Nejvíce mě překvapilo ve variantách vícekrát opakované a v určitých polských šovinistických kruzích tedy asi i relativně zakořeněné přesvědčení, že my malí Češi trpíme vůči svému velkému polskému sousedovi obavou, že nás tento soused i díky jazykové příbuznosti časem pohltí; a prý je to obava nikoli nereálná a neopodstatněná, v budoucnu k tomu prý nevyhnutelně musí dojít. No tak vida, to jsou nám novinky! Sice neznám Čecha kterému by taková obava vůbec na mysl přišla, tím spíše aby jí trpěl, ale pokud tedy, „tož budeme sedlat!“, jak říkával Masaryk. Předvedeme Polákům, co dokážou čeští „Pepiczki Szwejki“, když se na...prdnou. V naší „národní povaze“ totiž není jen Švejk, ale i sapér Vodička a řada dalších pestrých „charakterů“.

Karel Franze, Muzeum Broumovska

(pro Naše Broumovsko revidovaná a přepracovaná verze původního článku otištěném v Broumovských novinách č. 9 / 2014)

Foto Creative Commons Sławek