Psí hlína

Pavel Frydrych

Neděle, 8. května 2016

Sdílet na:

Doba: červenec 2013 Místo: Hvězda v Broumovských stěnách Akce: Běh na Hvězdu Vlastně v té chvíli už bylo po všem. Běžci si odnášeli ceny domů, pořadatelé balili, vyklízeli a uklízeli cílový prostor. A já se taky vracel domů. Přede mnou šla mladá žena s dítětem. Dítě se rozeběhlo po kraji cesty a maminka na něj volala: "Dej pozor, tam jsou psí... tam je PSÍ HLÍNA, tak ať do toho nešlápneš!" Zastavil jsem se, rozesmál se, a pak jí řekl, že tenhle terminus technicus jsem ještě neslyšel.

Když končila zima a začal tát napadaný sníh, začaly se v pangejtech kolem silnic a cest objevovat naše odpadky. Cesty a chodníky odhalovaly zimní posyp. Občas některé z nich vypadaly jako cesty v Alžíru po večerní písečné bouři. Jen si vzít bábovičky, pískoviště už je připravené... A tající sníh začal odhalovat i hromádky psí hlíny. Hned první den oblevy jsem do nich šlápl třikrát. A to do nich šlapu nerad. Nerad nosím zbytky psí hlíny na podrážkách, nerad si je takto dopravuju domů a stejně tak nerad je z bot čistím.

Samozřejmě chápu, že pejskové musí někde odložit tu svou hromádku. Naše záchody jsou pro ně extrémně nevhodné, jistě. Občas přemýšlím o tom, zda by si člověk - páníček nechal stejně bez povšimnutí takovou hromádku před domem na zahrádce nebo na dvorku? Copak není nikde dostatek igelitových sáčků, s jejichž pomocí lze hromádku sebrat a posléze odložit do některé z popelnic či odpadkových košů? Občas, když sáček zapomenu, stavím se v nejbližším obchodě, a ještě se mi nestalo, aby mi nedovolili vzít si pár igeliťáků. Doba, kdy se igelitové sáčky schraňovaly pro případ atomové války, je už naštěstí za námi.

Jednou, když jsem venčil kamarádova Maxe (páníček trávil odpoledne v práci), jsem ho nechal hrát si na zahradě s naší Daisy, a sám se poctivě vrátil k jeho "pozdravu", který zanechal na chodníku a uklidil to. (Po cestě jsem doufal, že do toho nikdo ještě nešlápnul.)

Přesto zůstávají hromádky psí hlíny na našich chodnících, na trávě a pod stromy v parcích a u krajnic cest. Nevzhledné a odpudivé, jako každý odpad. Ale i ony vytvářejí naše životní prostředí stejně, jako louky, skály nebo městská zástavba. I ony cosi vypravují o nás, jako o lidech. A jejich poselství není zrovna dvakrát pozitivní a v žádném případě voňavé.

Občas vidím lidi kráčející po chodnících, kteří najednou mění chůzi v gymnastická cvičení s prvky jógy a tréninku slalomu bez lyží s vložkou orientačního běhu. Někdo jen protáhne krok, někdo přidá atletický skok do dálky, a já si představuji, že člověk - páníček se na to dívá za sklem okna a směje se. Že hromádku psí hlíny nechal na místě schválně, protože jinak to nedává smysl. Že je to hlupák, kterému to přijde vtipné.

A pak přijde den D. Ten přichází v nepravidelných intervalech, občas silnější, občas slabší, ale známe to všichni. Není podstatné, jakou nohou člověk vstane z postele, podstatné je, že si hned o první práh ukopne palec. Potom, při navlékání kalhot, shodí ze stolu šálek s kávou nebo čajem, protože na nohavicích kdovíjak vznikl uzel. Dokonalé je si pak uvědomit, že si kalhoty natáhl obráceně. Při cestě autem do práce se najednou otevře kapota motoru – ideálně v nepřehledné zatáčce nebo na kruhovém objezdu. Do práce samozřejmě člověk přijde pozdě a v této chvíli nejde nezlomit klíček v šatní skříňce.

Práce se nějak přežije, protože hodně činností máme už zautomatizovaných. Ale narazit kolenem do nedovřeného šuplete a rozlít polévku u oběda krásně koresponduje s dnem D. Cestou domů je už člověk smířen s faktem, že dneska se nedaří, a tak ho nakonec ani nepřekvapí, že ho "natáhli" v krámě. Říká si, že jediné co zbývá, je se smeknout po psí hlíně a ještě se v tom vyválet. Jediné řešení celé situace spočívá v gaučinku, tedy činnosti, při níž lze nadělat co nejméně škod.

Vzpomínám na svůj poslední den D. Pak se kouknu pod nohy, a hádejte, v čem jsem stál?