Ptačí krmítka & ticho zimy

Teprve dnes, na Nový rok jsem asi pochopil proč: pokaždé, když něco padá vzduchem k zemi, očekáváme po dopadu nějaký zvuk. I kapky deště se rozprsknou o zem nebo žbluňknou do hladiny kaluže. Ale sníh se snáší tiše, tak tiše, že nás to až překvapí.

Uvařil jsem si čaj a vyšel ven na zahradu. Nasypal ptákům do krmítka a pustil psa. Mrzlo, ale bylo tak nějak nedefinovatelně krásně, že jsem prostě chtěl být venku. Odměnou mi bylo bláznivé pobíhání psa po zahradě. Daisy honila padající vločky, lapala po nich, sprintovala, brzdila a nakonec se celá vyválela ve sněhu, aby mi pak "řekla", že už to studí, že se jí už chce dovnitř do tepla.

Ale za chvíli jsme byli oba dva už zase venku. Já kouřil a Daisy pokračovala v lapání sněhových vloček. Sledoval jsem krmítko. Nejdřív k němu velice obezřetně přiletěla jedna sýkorka, vzala do zobáčku semínko slunečnice a odletěla s ním kamsi do vnitřku velkého rododendronu pár metrů vedle. Pak se k němu začaly slétat další sýkorky. Později jsem se poradil s atlasem ptáků: žlutomodré sýkory koňadry a modřinky a bílošedé babky s černou čepicí. Rád bych přistihl i fešandu parukářku s punkerským čírem, ale ten den nepřiletěla. Potom mě překvapilo hejno zvonků, kteří pohrdli semínky v krmítku a obsadili šípkovou růži u plotu. Odpoledne jsem se šel na šípek podívat: téměř všechny plody byly rozklovány a semínka scházela.

Pozoroval jsem podstatnou část dopoledne krmítko oknem. Poté co odletěly sýkorky, osiřelo. Ale asi hodinu po nich se u krmítka objevil první vrabec. A během chvíle pak dalších asi dvacet. Bylo vážně příjemné se dívat na krmítko obsypané ptáčky. V nějakém systému se střídali, odlétávali, přilétávali, vraceli se, a pak najednou, jakoby z rozkazu vyšší síly, odletěli všichni. A zase krmítko osiřelo. Další sledování jsem už vzdal, ale odpoledne jsem přistihl brhlíka a nakonec i zářivě žlutozeleně svítící zvonky. I oni podlehli lákadlu nasypaných semínek. Existuje i v ptačí říši hierarchie? Nejprve přiletí průzkumník, a když celou situaci vyhodnotí jako dobrou, přiletí ostatní? Krmí se nejprve vedoucí hejna a pak postupně další? A kdo dává povel k odletu? Nebo připisuju ptačí říši moc lidských vlastností a vzorců chování a všechno je jinak? Ale něco na tom asi bude, protože zkušenosti z minulých let mi říkají, že nejprve ke krmítku přiletí sýkory a po nich pak vrabci. Odpoledne se potom už neobjeví. Brhlík přilétá většinou až po obědě, zvonci kolem poledne. Napadá mě, jestli to není určeno režimem spánku a třeba brhlík se zvonkem přilétá už při úsvitu, kdy je ještě tma a já většinou spím. Anebo jsou prostě spáči a vstávají až předpolednem a po probuzení letí na snídani.

Občas se náš pes rozhodne a začne honit ptáky po zahradě. Sýkorky se na ni dívají z nadhledu stromových větví, vrabci radši odletí mimo zahradu, stejně jako zvonci. Brhlík se ani neobtěžuje opustit krmítko a flegmaticky se občas koukne dolů... Krmítko na zahradě je místem průniku říše člověčí s říší ptačí. Nechci tvrdit, že bychom se od nich mohli něčemu přiučit, to by nejspíš nedávalo smysl. Chci vlastně jen říct, že pozorování ptáků přilétávajících ke krmítku je krásným trávením času. A to už smysl dává.

Fejeton vyšel v únorovém čísle Polického měsíčníku.