Romové, přišroubované sedačky a Zrní v Kolárově divadle

Jako tradičně byl Jeden svět zahájen 4. března v Praze v Lucerně a až poté se rozjel téměř do čtyřiceti koutů České republiky. Pro Polici nad Metují, která promítala jednotlivé snímky od 21. do 24. března, to může být čest rovnat se městům, jako je Brno, Znojmo, Olomouc či Hradec Králové, a to díky týmu, který se podílí na kulturním dění na Policku. Jedním článkem tohoto týmu je i Filip Dobrovolný, který nám poskytl kratičký rozhovor o podrobných přípravách: "Tento festival jsem už před pár lety měl možnost zhlédnout v Praze a zaujal mě. Říkal jsem si, že by nebylo od věci něco takového zprostředkovat divákům i zde, jak místní říkají, na konci světa. S festivalem nám hodně pomohl Člověk v tísni a právě díky němu letos už pořádáme druhý ročník." Zeptali jsme se také, proč se festival letos koná v Kolárově divadle, a nikoli v Pellyho domech, jako tomu bylo minulý rok. "Ano, minulý ročník se konal v Pellyho domech, ale atmosféra divadla se nám zdála vhodnější volbou pro takovouto příležitost a myslím si, že i pro diváky to bude lepší prostředí."

Jeden svět v Polici nad Metují byl oficiálně zahájen čtvrtečním večerem. Předskokanem dokumentů byl krátkometrážní snímek španělských režisérů Malé mužstvo, který nejednomu diváku dodal naději, že není nikdy nic ztraceno. Poté už následoval film Chudoba cti netratí, příběh o třech chudých ženách starajících se o své děti, od režisérky Daniely Gébové, která měla vést po filmu debatu s diváky. Ano, Jeden svět umožnil se setkat i s některými protagonisty filmů osobně a klást jim své otázky. Pro všechny diváky byla ale velkým zklamáním zpráva, že režisérka nedorazí.

Filmy pořízené severskými státy světa vévodily pátečnímu večeru. Jako první přišel na scénu obraz ruské „demokracie" - snímek Polibek od Putina. Film byl jakousi sondou do rozpolcené ruské politiky a zvláštní zájem věnoval putinovskému hnutí Naši. Ústřední postavou byla mladá ambiciózní Máša Drokovová, která se stala asistentkou komisaře Našich, a kamera zde podrobně zachycuje manipulování s mladými lidmi. Tento film, ale i debata, která po něm následovala, ke konci sklidily nemalý potlesk. Ze dveří propojujících sál od foyer bylo slyšet jednu starší paní komentující svůj zážitek slovy: "Pěkný film, dost dobře natočený, ale postavit se proti Putinovi znamená docela veliké problémy. Rozhodně bych tam žít tedy nechtěla, zlatý Broumov."

Kdo zůstal v sále čekat na další projekci, rozhodně neprohloupil. Těm, co byli zděšení ze situace v Rusku, vyvstal určitě i malý úsměv na tváři nad dokumentem norských režisérů Na sever od slunce, jenž pojednával o dvou mladých dobrodruzích, kteří se rozhodli strávit nějaký čas na opuštěné pláži ostrova u břehů Norska daleko za polárním kruhem. Zima, jakou tam museli přežít, doléhala i na diváky v sále a nejednomu z nás bylo chladno. Nejenže si chtěli užít dobrodružství a surfování, ale navíc si svůj pobyt spojili se sbíráním naplavených odpadků. K poslední zvláštnosti jejich výpravy patří to, že nakupovali pouze potraviny s prošlým datem spotřeby.

Ve 22 hodin završila páteční večer skupina Zrní, jejíž vystoupení zvedlo (i přes sedačky k podlaze pevně přidělané) část publika. Zrní kombinuje prvky všech stylů, takže od rocku až po folklor. Skupina sklidila veliký úspěch a o přídavky se dlouho prosit nemuselo. "Bylo to úžasné, opravdu, nic tak skvělého jsem předtím neslyšela," komentovala koncert jedna z posluchaček: "Není co tomu vytknout, škoda, že už je konec."

Třetí festivalový den, který byl ve znamení romské problematiky, otevřel snímek režisérky Kristýny Bartošové nesoucí název Pod lampou je tma. Tento krátkometrážní studentský film přibližuje napětí mezi majoritou a romskou menšinou v Josefově, malém městě nedaleko Hradce Králové. Po uvedení filmu následovala poměrně ostrá diskuze režisérky filmu a vedoucí odboru sociálních věcí v Jaroměři Petrou Šilhánovou Hajpišlovou. Jeden z diváků podotkl, že režisérce filmu docházely argumenty a často si protiřečila, zatímco druhá strana, velmi detailně a objektivně popsala celou situaci.

Program pokračoval snímkem Na divokém severu, který režíroval David Vondráček. Film mapuje tristní sociální situaci ve šluknovském výběžku na severu Čech, kde je soužití tamních většinových obyvatel a Romů velkým dlouho neřešeným problémem. Většina diváků na filmu ocenila především jeho nestrannost a objektivitu, někteří diváci jej však naopak označili za silně neobjektivní, neboť se podle nich zaměřoval pouze na názory několika málo pracujících Romů a Čechy plošně označil za netolerantní rasisty. O dané problematice měli diváci možnost diskutovat s manželi Doušovými. V tomto případě se již dle reakcí diváků jednalo o velmi příjemnou a věcnou debatu, kde Doušovi velmi autenticky popsali, jak situaci na Šluknovsku, tedy v místě jejich bydliště, vnímají.

V 19 hodin byl uveden nejnovější časosběrný dokument režisérky Heleny Třeštíkové Vojta Lavička: Nahoru a dolů, který nám představil uplynulých šestnáct let života mladého romského hudebníka, novináře a aktivisty Vojtěcha Lavičky, s nímž měli diváci v Polici možnost diskutovat o romské problematice. Vojtěch Lavička vyjádřil ve filmu i následné diskuzi hrdost na svůj romský původ, na druhou stranu ale také znepokojení nad situací romské menšiny v České republice, kde mají Romové mnohem horší postavení než v ostatních zemích, především pak v Kanadě, kam spousta jeho známých v posledních letech odešla. Kritizoval jak situaci v postkomunistickém Československu a Česku, tak současný systém, který se podle něj již nedá ani označit za demokratický. Po těchto prohlášeních plných rezignace, ale zároveň i skryté naděje, přišel koncert, na kterém sám Lavička účinkoval. Zazněla působivá romská hudba plná radosti i skrytého smutku a vystupující si vysloužili zasloužený potlesk, který byl odměněn přídavkem.

Pro příznivce nočního promítání byl přichystán film Je to jen vítr, jehož kvalitu potvrzuje zisk druhé nejvyšší ceny v soutěži Berlinale 2012. Je to jen vítr zachycuje jeden den života romské rodiny kdesi na okraji malého městečka v Maďarsku. "Velice působivé a nepřikrášlené vykreslení členů romské komunity - žádné idealizování či moralistický apel," hodnotila jedna z divaček tento snímek. Umně vytvořené napětí v průběhu filmu, které směřuje k očekávanému tragickému konci, zanechalo na divácích velký dojem a pro řadu z nich to byl nejlepší snímek letošního ročníku festivalu.

Poslední den festivalu uvedl v 10 hodin film Šmejdi od Silvie Dymákové. Příběh zachycuje jednání se seniory při tzv. „předváděcích zájezdech". Syrový dokument, natočený převážně skrytou kamerou, ukazuje manipulaci, ponižování a nátlak. Zajímavým zjištěním je ovšem to, že senioři na tyto akce jezdí opakovaně, aby se necítili příliš sami.

Po obědě následoval film z německé školy, kde se setkávají osmileté děti, které si samy řeší situaci ve třídě a samy nachází dohodu při řešení problémů. Vzdělávají se tu děti bez rozdílu věku, rasy či handicapu. Obrázek německé školy ukazuje, jak vypadá moderní vzdělávání a co se stane, když i ti znevýhodnění dostanou šanci zapadnout mezi ty „normální."

Předposledním dokumentárním filmem byl napínavý příběh uprchlíků z KLDR do Jižní Korey. Hlavním hrdinou je Songgook a jeho žena, jejíž rodina je ještě stále v Severní Koreji. I oni jsou uprchlíky a snaží se pečlivě propracovaným plánem dostat rodinu k nim. Na diváka působí velice napínavý a místy až dramatický děj. Přes všechny překážky se nakonec rodina setkává v Jižní Koreji živá a zdravá a i diváci si oddychnou, že se celý plán vydařil.

Festival zakončil snímek Fenomén/Duševní komfort Jurije Petroviče, zabývající se vnitřní svobodou Jurije a životem jeho samotného v přírodě. Poetický snímek okouzlil diváky natolik, že i odtržení od jejich sedaček bylo namáhavé. Tento film byl však již v letošním festivalu Jeden svět tím posledním, ale fanoušci festivalu se již mohou těšit na ročník příští.

 Foto Jiří Pitrmuc a Barbora Hrdá